Ujela jsem autem tři kilometry. Možná to zní jako nic moc, ale já neřídila skoro deset let – takže i těch pár kilometrů je pro mě velký posun dopředu. Konečně na to došlo. Tolik strachů překonaných… Teď už jen pokračovat v řízení, třeba až do Norska za polární září.

Pokračuju i s angličtinou. Na language exchange mi došlo, že je často těžší vysvětlit cizinci češtinu než překonat strach z mluvení anglicky. Ale když se obě strany chtějí domluvit, domluví se. I když… to taky není úplně pravda. Jeden headhunter mě po telefonu dostal do úzkých – a to právě v angličtině. A tak jsem se sama připravila o šanci bydlet v domě a pracovat v kancelářské budově od stejného českého architekta. Ale co – když se jedny dveře zavřou…

Za každou skvělou věcí je dalších pár, které už tak skvělé nejsou. Momentálně skoro odpočítávám hodiny do předání klíčů. Logistika stěhování je náročná – v hlavě mi běží scénáře, skládám krabice podle skříněk, podle toho, co půjde rovnou do sklepa, co do koupelny, co pod skříňku pod televizi…

Zbytek věcí, které přežily „nálet“ na vlastní majetek, se snažím nějak rozumně poskládat. Nemám ráda, když je třeba jen jedna tužka mimo své místo. Jsem trochu posedlá řádem – miluju, když mají věci své místo, a ideálně když jich je co nejmíň.

Naštěstí v Nuslích funguje tichá dohoda o nočním „recyklování“ – co necháte u popelnic, to do rána zmizí. Vinted? Už mě nebaví se s tím srát.

Velikonoce mi jen potvrdily, že jsem holka z města. Barvit vajíčka a péct mě baví, to jo – ale ta tradice pomlázky? Pořád mi připadá zvláštní. I když mě dostala jedna historka – jedna paní uvázala na pomlázku pentličku s nápisem „Vzpomínáme“. Černý humor level expert. Takový u nás v Praze nemáme.

Mezitím jsem prostudovala smlouvu k bytu i pracovní smlouvu… a pořád nemám ráda ten právnický jazyk. Četla jsem je víckrát než tenhle text – a stejně jen doufám, že tam nejsou žádné kličky.

Ale co. Kličky-nekličky, hlavně že už brzy vezmu za novou kliku.