Rooted in my story

This year I met the most broken version of myself, but also the strongest.**

Nikdo si nevybírá, kdy se narodí.
Kdybych si to vybrat mohla, narodím se v létě: grilovačka, koupačka, voda, příroda, stanování. Ale zase bych si nemohla udělat vánoční narozeninovou oslavu, kterou jsem si tenhle rok opravdu užila.

A stejně jako si nevybíráme datum narození, nevybírá si ani psychika, kdy to na nás padne.

A tak se někdy stane, že na svůj oficiální narozeninový den ležíte na neschopence.
Unavení. Přehlcení. Trochu smutní.

Je to pocit, jako kdyby vás vysával mozkomor a jediné, co proti němu zabírá, jsou šťastné vzpomínky/momenty, kterých je v tu chvíli zoufale málo… Ano, dokoukala jsem nedávno Harryho Pottera.

Začnete být citliví na úplně všechno. Brečíte, třesete se, máte zimnici nebo nával horka. Neuvěřitelné, co tělo dokáže a jak rychle tím dá najevo, že už toho má dost.

Dechová cvičení, uzemňování… najednou nezabírají. A tak skončíte u doktorky, protože nespíte. A nespat dlouhodobě znamená nezvládat. Víte, že kdybyste tohle vyčerpání zase „přemohli“, nebude to vítězství, ale zrada na vlastním těle, které už nemá z čeho brát.

Vyhledat pomoc není prohra. Je to odvaha.

A tak sedíte naproti někomu, komu vyprávíte svůj příběh, taháte kapesník za kapesníkem a uvědomíte si, že ten první, nejtěžší krok už máte za sebou.

„Možná je to trauma z války.“
Upřímně? Nemyslím si to.
Mám jen pocit, že jsem mnohonásobně citlivější na všechny neřešené věci z minulosti, jako kdyby si moje tělo řeklo „tak a dost“ a odmítlo dál nést to, co jsem přecházela.

A tak se učím, jak fungovat, když je stav akutní. Když je všechno běh na dlouhou trať a vy máte problém jen vstát z postele.

Malování, zpěv, skládání Lega, koukání na filmy, pečení cukroví… najednou nejsou volnočasové aktivity, jsou to malé ostrůvky klidu, které si stavím, abych se neztratila.

Usínám s něčím měkkým v ruce. Je to jedna z technik, jak uklidnit nervový systém. Měkká jistota, která drží moje tělo pohromadě, když hlava potřebuje čas. A tak ležím a nechápu, proč moje tělo reaguje tak silně, když se kolem vlastně nic neděje.

Snažím se odnaučit tlaku sama na sebe, v práci i v životě.

Chci být jednou dobrá máma, ale šance bohužel nejsou takové, jaké bych si přála. Ne na to být dobrá, ale na to být máma. A přesto to ve mně pořád je: to přání, ten klid a víra, že až budu připravená, půjde to.

Udržet si pozitivní myšlení je někdy výkon hodný olympiády.

Chci být dobrá žena. Dobrá zaměstnankyně. Ne dokonalá.

Ale někdy nevím, jestli na to mám. Jestli zvládnu dlouhodobě udržet domácnost, mít výsledky v práci a zároveň energii na sebe i na partnera.

Nechci být ta, která je unavená a přecitlivělá. Nechci, aby mě definovalo to, co mě položilo. Chci, aby mě definovalo to, že vstávám. I když pomalu, i když nejistě, i když se třesu.

Chci se poskládat dohromady.

My broken part makes me stronger.

My strong part keeps me from breaking..

Moje příběhy by možná měly končit slevovým kódem na terapii, ale na to si nehraju.
Terapeuta jsem nějakou dobu neviděla, ale asi bych si ho měla zase naplánovat.

To je tak, když začneš od nuly, začneš totiž i za míň.
A pak váháš, jestli dřív zaplatit psychologa, nebo lítačku.
Vyhrála to lítačka.

Jenže po čtrnácti dnech léčby mě čeká dalších dvacet s antibiotiky.
Takže jsem si zjevně vybrala špatně.
Místo lítačky to měl být terapeut.

Každý den je náročný, bolavý a smutný.
Fyzická bolest je nakonec ta lepší varianta.
Pracuju dál, protože jsem chtěla zaměstnat hlavu,
ale v práci se mi nedaří, takže se prostě jen snažím přežít.

Čtyřiadvacet dní do mých osmadvaceti
a mám jasno jen v jednom:
můj život byl chvíli plný špatných rozhodnutí.
A kdyby pomáhalo utíkat,
už dávno bych vytáhla své druhé občanství a vypadla.

Tohle období je jen o tom vydržet.
A jelikož se nechci oddávat třicetičtyřem dnům na práškách, které jen maskují bolest, rodina mi pomohla najít jinou cestu.
Takovou podporu bych přála každému.

I v tomhle shitu existuje jiná cesta.
Jiné druhy medicíny.
Jeden velmi chytrý muž mi řekl: „Jdi pořád dopředu.“
Jdu.
Jen zkusím jít po boku trochu jiných doktorů.

TČM.
Jsem otevřená nové cestě — stejně jako tenhle příběh jiným.

Dnes jsem vstala z postele. To byl můj dnešní největší úspěch.

Nezachránila jsem svět, nevyřešila projekt a dokonce ani malý úkol, který mě má posunout. Nebyla jsem ani usměvavá verze sebe z fotek.

Ale i tohle období si chci pamatovat.

Věděla jsem, že to bude těžké. Ale neměla jsem představu, jak moc.

S novou prací v novém oboru se sešlo něco, co člověku umí podrazit nohy nejvíc… nemoc. Ne ta běžná, kdy kašlete, máte rýmu a pár dní se potíte s horečkou.

Ale ta, která vám může vzít sen o budoucnosti.

Je to zvláštní ironie: jít si za lepším životem, snažit se, růst, měnit směr… a přitom zjistit, že právě v době, kdy se nejvíc snažíte něco vybudovat, se vám možná budoucnost začíná rozpadat pod rukama.

A to nejhorší? Pravdu zjistíte až v budoucnu.

Politickou situaci ignoruju. Situaci ve světě taky. Buď pracuju, nebo spím.

Občas si nadávám, že jsem si nevzala neschopenku, i když vím, že bez práce bych se zhroutila. Paradox, že? Práce mě drží nad vodou, protože mi dává, na co jiného myslet a zároveň je to ona, kdo mi teď v začátcích dává pocit, že za moc nestojím. 

Dneska mám pocit, že držím jen silou vůle. Ale je to jen den mezi včerejškem a zítřkem.

Otevřela jsem ledničku a koukala na mě asi dva týdny stará otevřená láhev prosecca a jedno kvalitní bílé víno na příležitostnou skleničku.

Jelikož jsem měla strach, že to dopadne jako s posledním vínem, které jsem pila s kousky korku. Rozhodla jsem se dát šanci proseccu.

Žehnám šroubovacím uzávěrům a modlím se za klidný, nepřekyselený žaludek. A pokud je něco, v čem se opravdu musím zlepšit, pak je to otevírání láhve vína. Dost praktická dovednost na večerní psaní.

Někdy mě děsí, kolik věcí se dá učit. Děsí možná není přesné slovo – spíš mě to fascinuje. Můžete zkusit cokoliv a stejně by to na jeden život nestačilo.

Kdybych měla neomezeně času, přidala bych klavír. Klávesnice i klávesy mě nějak baví.

Teď si ale musím vystačit se dvěma lekcemi angličtiny týdně a s pochopením datové architektury, databází, datových skladů a Qliku.

V nové společnosti jsem osm dní a zatím jen vstřebávám. Nepřinesla jsem žádnou hodnotu, což je pro mojí hlavu peklo. V té předchozí jsem první týden dokázala ušetřit pět hodin měsíčně díky automatizaci.

Tady vlastně pracuju 24/7 – pořád přemýšlím, jak něco udělat, ale i samotné tvoření mi trvá věčnost.

Poprvé mám strach, že budu odejitá. Ale zároveň mě baví snažit se s tím vypořádat.

Zvyknout si na úplně nový styl práce, nový obor i nové softwary. Jeden krátký script mi zabere hodiny, ale je skvělé znovu začínat, učit se a vědět, že tady se bude pořád kam posouvat.

Mohla jsem zůstat v prostředí, kde už se vyznám a mít jistotu vyššího platu, ale dala jsem přednost tomu začít jinde – od začátku.

Čím dál víc přemýšlím o tom, jak kariéra ovlivňuje čas a naopak čas kariéru.

Vlna narození dětí v mém okolí stoupá a já jsem ve své generaci jedna z posledních „bez“. Občas mě to děsí, ale zároveň cítím, že teď ještě není ten správný moment.

Čas je zvláštní věc – není ho nekonečno. Vím to už ve 27 letech, a přesto mě baví klamat se tím, že ho mám pořád spoustu.

Jestli je ale něco, čemu už svůj čas dávat nechci, pak je to úklid domácnosti. Je to past.

Měla jsem měsíc volna a většinu z něj jsem… prošílela nad uklízením.

Pořád věřím, že ženy mají stejná práva na kariéru. Realita je ale taková, že často právě my vidíme každé smítko a neuklizená kuchyně nás vytočí víc než ostatní.

Co je špatného na tom mít uklízečku? Poslední dobou si s tou myšlenkou hrozně hraju. Možná to někomu připadá rozmazlené. Možná i je. Ale bez toho se dá work-life balance zvládat jen těžko.

Einstein prý definoval bláznovství jako dělat pořád dokola totéž a čekat jiný výsledek.

Pokud jde o domácí práce, jsem podle něj jasný případ – pořád doufám, že když uklidím, byt vydrží aspoň týden úhledný.

Oh wait.
Jsem blázen. Minimálně podle čtyř definic bláznovství.

Dlouhou dobu jsem nečetla zprávy. Až dnes. Ne proto, že by mi svět byl lhostejný – právě naopak. Ale bylo toho moc. Katastrofy na přeskáčku, výkřiky v titulcích, bolest prodávaná po kliknutí.

Tak jsem se stáhla. K sobě. Do ticha.

Cítila jsem se kvůli tomu sobecky. Jako bych měla pocit viny, že si chráním svůj klid, zatímco jiní nemají jak. Jenže pak jsem pochopila, že klid není hřích. A ticho není nezájem.

Ticho je prostor, kde ještě slyším sama sebe. A když slyším sebe, slyším i druhé. Ne hlasem křiku, ale soucitu.

A přitom vím, že úplné ticho není odpověď.

V úplném tichu není svět. Není pohyb.

Jak bych mohla vědět, co se děje, kdybych ho nevnímala vůbec?

Možná proto se stahuju jen na chvíli. Do ticha, ne do slepoty.

A pak se zase vracím – abych nezapomněla.

Když už je toho moc, zavřu všechna okna do světa a otevřu jen jedno: to do Středozemě.

Pomáhá mi. Vždycky. Ne jako útěk od reality, ale jako návrat k tomu, co je podstatné. Připomíná mi, že i v nejtemnějších chvílích se držíme naděje. A že temnota není vším, co existuje.

Když byla moje rodina ve válce a já v bezpečí – trpěla jsem. Paradoxně asi víc jak oni.

Děsí mě, jak si člověk dokáže zvyknout.

Na hluk. Na ticho po výbuchu.

Na to, že se už nikdo nevrátí.

Děsí mě to, protože pak nevím, co zůstane z nás, když se přizpůsobíme všemu.

Ale možná je důležité, aby existovali lidé, kteří si nezvyknou.

Kteří ještě cítí. Kteří říkají: tohle není v pořádku.

Možná právě ti drží svět nad propastí.

Chtěla bych říct, že mi v tom chybí světlo. Ale to se říct nedá.

Pamatuju si světelné záblesky z války – to jediné „světlo“, které osvítilo noc.

A po nich přišla ještě větší tma.

Od té doby nevěřím každé záři. Ne každé světlo znamená naději.

Ale možná stačí, že ho hledám. 

Protože oni jdou dál – a já nechci otupět. Nezvyknout si. Nezapomenout.

Možná i proto jsem odešla. Dvakrát.

Z míst, kde jsem se začala pomalu ztrácet. A víš, co mě překvapilo nejvíc?

Kolik lidí mi řeklo, že mi závidí.

„Tys měla odvahu odejít?“

„Já bych taky chtěl… ale nemůžu.“

„Kvůli hypotéce. Kvůli jistotě. Kvůli strachu.“

A to mě děsí.

Ne to, že lidé zůstávají. Ale že si na to zvykli.

Že každý den potlačí kus sebe jen proto, aby udrželi něco, co je už dávno neudržuje.

Že touhu po změně nazývají slabostí.

A pak si říkám:

Jak má člověk jednou ubránit svobodu, když se jí už dávno vzdal v sobě?

Ale co když by svět zkolaboval, kdyby si každý dělal, co ho baví?

Možná. Ale co když už kolabuje právě proto, že tolik lidí dělá to, co nechce?

Co když to není svoboda, co ohrožuje řád –

ale potlačení toho, co je pravdivé?

Tohle je možná ten nejhlubší strach, který ve mně zůstal.

Ne že přijde válka. Ale že nebude nikdo, kdo se jí postaví.

Protože si zvykneme.

Je to velmi snadné ale kdo se bojí ztratit jistotu mizerné práce, ten jen těžko riskne ztrátu celého systému, který mu ji umožňuje.

Byznys roste. Produkt roste. Týmy rostou.
Ale pod tím vším se to začne lámat. Ne kvůli lidem. Kvůli datům.

Report, co měl být hotový za hodinu, zabere den.
Analytik tráví většinu času kopírováním místo myšlením.
Ruční procesy. Opravování překlepů. Hledání, proč „to dneska nesedí“.
Mikrostres. Tisíc drobností, které nikdo nevidí. Ale které tě melou.

A pak to dolehne.
Vyhoření z manuální práce s daty.
Z toho, že místo tvorby jen opravuješ. Místo přemýšlení přežíváš.
A místo budování hasíš. Byznys roste takže každý měsíc jen hasíš víc a víc věcí, víc a víc dat s kterými musíš pracovat manuálně.

Systém, procesy tě nutí pracovat hloupě.
Pořád dokola. Rukama, které přitom mají mozek.

Tohle není cena za růst.
Tohle je pomalé rozpadání důvěry v práci.

---

Já chci být v týmu, kde se to dělá jinak.
Kde se věci sdílí.
Kde se systémy staví tak, aby rostly s firmou – ne proti ní.
Kde automatizace není jen slovo v prezentaci, ale přirozenost.
Kde se přemýšlí nejen o výsledku, ale i o lidech.

Takovému týmu chci pomáhat. Do takového chci patřit.

---

Před třemi měsíci jsem měla pauzu poměrně i dlouhou.
Zastavila jsem se. Nabrala dech. Rozhlídla se.
Pak přišel pohovor. A nová práce.
Jenže po pár týdnech jsem zjistila, že to není ono. Nesedlo si to.

A tak jsem odešla. Ve zkušebce.

A víš co?
To není selhání. To je poctivost.

Rozhodnout se podle jednoho pohovoru, že si s někým sedneš, je jako vzít si chlapa po prvním rande.
Romantický nesmysl.
Od toho jsou rande.
A v práci – zkušebka.

Někdy to nesedne. A to je v pořádku.
Je mnohem zdravější říct „tady ne“ než se držet zuby nehty jen proto, aby „to nějak dopadlo“.

---

Mám pocit, že se znovu učím chodit.
Učím se tím, že jdu.
Každý krok je jistější.
Možná zakopávám. Možná občas padnu.
Ale ty vole – já jdu dál.

Ne na efekt. Ne na jistotu.
Jdu na upřímnost.

---

A pak je tu angličtina.
Jestli mě něco fakt sere, tak je to tlak na perfektní angličtinu.

Nestačí rozumět. Nestačí se domluvit.
Musíš zazářit. Bez chyby, s výslovností a hlavně s jistotou.

Já nezářím. Zatím ne.
Ale domluvím se. Rukama, nohama, pusou, hlavou někdy i srdcem.

A hlavně – makám na tom.
Každý den malé kroky. Každý den o trochu jistější.

Hard skills jsou důležité.
Ale bez těch soft jsi jen dobře napsaný životopis.

---

Sestavila jsem si vlastní AI.

Nakrmila ji svým životopisem, zkušenostmi, odpověďmi z pohovorů, otázkami, které mi lidi kladou, a těmi, které si kladu sama.

Nejen že je to fajn marketing do CV, kdy personalisty odkazuje QR kódem je to mnohem víc.

Zjistila jsem, že tahle AI ví o mně možná víc než já sama v určitých chvílích.
Ví, co chci.
A ví to jen ze surových dat. Bez vysvětlování. Bez výmluv.

A co je ještě lepší – umí se mě ptát.
Chytře. Věcně. Lidsky.
Tak, že mě směruje.
Tak, že se slyším.

Najednou mi ukazuje, co říkám mezi řádky.
Co se opakuje.
Co nechci zapomenout hledat.

Pomáhá mi být přesnější. Upřímnější.
Není to náhrada. Je to partner. Moje druhé já.
Ne vyfiltrovaná verze. Ale surová, reflektovaná, nesená daty.

---

Data are everywhere. So is burnout.
The difference? Burnout happens when we serve data.
Growth happens when data serves us.