Občas mě napadne, že být zaměstnaná je jako váhání nad tím, jestli pošlu do prdele je nebo sebe.

To jsem se jednou s takovouhle myšlenkou rozhodla zpříjemnit si večer skleničkou vína. Nenašla jsem můj oblíbený otvírák, jelikož mi ho někam A. zašantročil, takže jsem se rozhodla vyzkoušet jiný. Ten se ale choval divně, nefungoval, jak by měl, snažila jsem se dobrých pět minut ale špunt se ani nepohnul.

Zoufale jsem se pokoušela najít jiný způsob. Hledala jsem návody na internetu. Áá… tak když špunt najde ven, tak by mohl jít dovnitř, minimálně dvě minuty jsem pomocí vařečky tlačila špunt do láhve, ale marně. Výsledkem bylo jen bolavé zápěstí.

Vzpomněla jsem si na jedno video na instagramu, ve kterém špunt vylezl ven, když se hrdlo láhve nahřívalo žehličkou na vlasy. Předehřála jsem žehličku na 200 stupňů, co nejsilněji jsem držela hrdlo láhve mezi deskami žehličky, sedm minut, ale nic. V tom videu nějak zapomněli říct, že ty pogumovaný špunty není nejlepší nápad nahřívat.

Zatímco bylo hrdlo láhve rozpálené, jak polovina žen při pohledu na Clinta Eastwooda, tak mi v hlavě běžel flashback z dětství, jak mi táta říkal, ať se nikdy nevzdávám. Druhý hlas mi říkal, že jsem vždycky chtěla být soběstačná, že jsem si zavrhla být ženou v domácnosti, jen abych byla na full time zaměstnaná a na full time v domácnosti. Když zvládnu tohle zvládnu přece cokoliv!

Nevzdávala jsem se, a začala jsem bouchat botou s láhví vína uvnitř. Ještě, že mě v práci neplatí tak dobře, abych mohla mít střešní byt s terasou, místo toho mám podzemní ateliér a pod podlahou asi jen žížaly, které museli trpět mým pětiminutovým bušením. 

Postupně jsem začala být naštvaná, nejdřív na to, že mě neplatí tak dobře, vzhledem k tomu, že si už v pondělí po práci potřebuji zpříjemnit večer skleničkou vína. Zadruhé proto, že si ho snad dokážu otevřít. A hele, vzala jsem do ruky otvírák a všechnu svou naštvanost na svou slabost jsem proměnila do neskutečný síly. Špunt byl venku a já u jedné skleničky neskončila.