Pravidelně vstávám po prvním zazvonění budíku, škoda jen, že je to budík mého souseda. 

Spala jsem necelý tři hodiny, prý byl úplněk ve vahách. Ležela jsem se zavřenými oči a přemýšlela, kolikrát se asi ještě převalím, než se mi podaří usnout. A. mi občas říká vývrtko a já se tomu většinou nedivím. Usnula jsem před druhou hodinou a vzbudila se ve čtyři, nezabrala jsem a jak jsem viděla, že začíná svítat, tak už to bylo v prdeli. Úplněk mě prostě dělá úplně nepoužitelnou, aspoň to na něj svádím.

Ukázala jsem se konečně v kanclu. Čekal tam na mě dárek k narozeninám od kolegy, šlo o hrníček, na kterém stojí: „Jsem už ve věku, kdy mě nějaké pondělí nemůže nasrat, mě totiž sere celý týden.“ Trefil se mi do nálady. Zároveň jsem si ale uvědomila, že být v téhle náladě, není zrovna něco, za co bych na sebe mohla být pyšná. Ještě, že se blížili Velikonoce.

Rozhodli jsme se vyrazit do Vídně na pandu a řízek. Panda byla, taky byla koala, sachr, chlebíčky, nosorožci, pomalu tažené maso, pět skleničku vína, tři Almdudler limonády, žirafy a řízek velký, jak kráva. Viděli jsme toho taky dost jednu zahradu, druhou zahradu, dva zámky, 20 obrovských historických budov, kostely, jeden zvenku druhý zevnitř a mimo jiné i veřejný váhy rozházený všude po centru. Vážili za 20 centů, po tomhle výletu jsem měla určitě minimálně 3 libry nahoře.