Vánoce – čas rodiny, pohody, klidu. Do toho tradiční aktivity: krájení jablek, lití vosku, olova, vína a pouštění lodiček. Je to také čas zamyšlení nad tím, co jsme prožili, a co nás teprve čeká.

Dnes ráno jsem se probudila u rodičů. Společně jsme posnídali a povídali si. Rozhovor se stočil na naše obavy. Čím jsem starší, tím víc strachů mám. Nejhorší je pro mě strach z výšek a stísněných prostor. Vyprávěla jsem jim, jak jsem před měsícem byla v automyčce. Jako malá jsem ji milovala, ale tentokrát mě to uvěznění v autě obklopeném obřími válci úplně paralyzovalo. Nemohla jsem se dočkat, až to skončí, ještě, že A. vzal vyšší program, a tak to celé trvalo prémiově déle.

Po snídani jsme se oblékli a jako každý rok na Štěpána vyrazili za babičkou. Bydlí v jedenáctém patře panelového domu. Výhled od ní je nádherný, a co je ještě lepší – pavouci tam oknem nevlezou.

Dorazíme k domu, naladění na rodinnou pohodu. Vstoupíme do výtahu, který sdílíme s párem a jejich dítětem. Dveře se zavřou, zmáčkneme 7. a 11. patro a… nic. Podlaží přestanou svítit a výtah nereaguje ani na tlačítko otevření dveří. Rozsvítí se tam na obrazovce upozornění „Mimo provoz“. Asi má i výtah svátek. Vítejte v mém osobním pekle.

Nepodléhám panice. Rozepínám kabát, sundavám šálu, protože mi začíná být pěkné horko. Mačkáme zvonek. Výsledek? NIC. Pán z páru je vtipálek a popřeje nám krásné svátky. Všichni v zápětí začínáme číst ten nápis ve výtahu, který všichni znají ale nikdo si nepamatuje. Jeho čtení je totiž často lepší než konverzace s cizími lidmi. Vidíme tam napsané telefonní číslo – to je fajn, kdybychom měli signál. Jediná, kdo má signál, je paní z páru. Zkouší volat, ale dovolá se jen k automatické odpovědi:  „Všichni naši operátoři právě hovoří se zákazníky, kteří se dovolali před vámi. Zavolejte později.“ No jasně, protože o Vánocích se všichni potřebujeme bavit o svých problémech.

A pak to přišlo. Paní začne hysterčit: „Brzy dojde kyslík a udusíme se!“ Její dítě začne hysterčit také a já najednou pochopím, proč jsou některé horory zasazené do výtahů. Já nepotřebuji kyslík, potřebuji ven. A tak beru za dveře – a světe div se, ony povolí!

Jdu pěšky. JEDENÁCT PATER. Bez zastávky. Klepou se mi ruce, slzy na krajíčku, ale na tyhle svátky fakt nezapomenu. U babičky padnu na gauč, dám si panáka a dojdu k tomu, že se nebojím jen výtahů. Bojím se i lidí, kteří se mnou mohou ve výtahu zůstat uvěznění.

A pokud se mě dneska drží, že se mi vyplní mé nejhorší strachy, tak bych jen ráda poznamenala, že se fakt bojím toho, že dostanu krásný byt zadarmo.