Dlouhou dobu jsem nečetla zprávy. Až dnes. Ne proto, že by mi svět byl lhostejný – právě naopak. Ale bylo toho moc. Katastrofy na přeskáčku, výkřiky v titulcích, bolest prodávaná po kliknutí.

Tak jsem se stáhla. K sobě. Do ticha.

Cítila jsem se kvůli tomu sobecky. Jako bych měla pocit viny, že si chráním svůj klid, zatímco jiní nemají jak. Jenže pak jsem pochopila, že klid není hřích. A ticho není nezájem.

Ticho je prostor, kde ještě slyším sama sebe. A když slyším sebe, slyším i druhé. Ne hlasem křiku, ale soucitu.

A přitom vím, že úplné ticho není odpověď.

V úplném tichu není svět. Není pohyb.

Jak bych mohla vědět, co se děje, kdybych ho nevnímala vůbec?

Možná proto se stahuju jen na chvíli. Do ticha, ne do slepoty.

A pak se zase vracím – abych nezapomněla.

Když už je toho moc, zavřu všechna okna do světa a otevřu jen jedno: to do Středozemě.

Pomáhá mi. Vždycky. Ne jako útěk od reality, ale jako návrat k tomu, co je podstatné. Připomíná mi, že i v nejtemnějších chvílích se držíme naděje. A že temnota není vším, co existuje.

Když byla moje rodina ve válce a já v bezpečí – trpěla jsem. Paradoxně asi víc jak oni.

Děsí mě, jak si člověk dokáže zvyknout.

Na hluk. Na ticho po výbuchu.

Na to, že se už nikdo nevrátí.

Děsí mě to, protože pak nevím, co zůstane z nás, když se přizpůsobíme všemu.

Ale možná je důležité, aby existovali lidé, kteří si nezvyknou.

Kteří ještě cítí. Kteří říkají: tohle není v pořádku.

Možná právě ti drží svět nad propastí.

Chtěla bych říct, že mi v tom chybí světlo. Ale to se říct nedá.

Pamatuju si světelné záblesky z války – to jediné „světlo“, které osvítilo noc.

A po nich přišla ještě větší tma.

Od té doby nevěřím každé záři. Ne každé světlo znamená naději.

Ale možná stačí, že ho hledám. 

Protože oni jdou dál – a já nechci otupět. Nezvyknout si. Nezapomenout.

Možná i proto jsem odešla. Dvakrát.

Z míst, kde jsem se začala pomalu ztrácet. A víš, co mě překvapilo nejvíc?

Kolik lidí mi řeklo, že mi závidí.

„Tys měla odvahu odejít?“

„Já bych taky chtěl… ale nemůžu.“

„Kvůli hypotéce. Kvůli jistotě. Kvůli strachu.“

A to mě děsí.

Ne to, že lidé zůstávají. Ale že si na to zvykli.

Že každý den potlačí kus sebe jen proto, aby udrželi něco, co je už dávno neudržuje.

Že touhu po změně nazývají slabostí.

A pak si říkám:

Jak má člověk jednou ubránit svobodu, když se jí už dávno vzdal v sobě?

Ale co když by svět zkolaboval, kdyby si každý dělal, co ho baví?

Možná. Ale co když už kolabuje právě proto, že tolik lidí dělá to, co nechce?

Co když to není svoboda, co ohrožuje řád –

ale potlačení toho, co je pravdivé?

Tohle je možná ten nejhlubší strach, který ve mně zůstal.

Ne že přijde válka. Ale že nebude nikdo, kdo se jí postaví.

Protože si zvykneme.

Je to velmi snadné ale kdo se bojí ztratit jistotu mizerné práce, ten jen těžko riskne ztrátu celého systému, který mu ji umožňuje.