Rooted in my story

Když jsi tu nebyl, tak jsem spala uprostřed postele. 

– Takže už víš, kde je půlka postele?

Jo.

– Výborně, tak jí nepřekračuj.

Nebudu překračovat hranice. Nebudu překračovat hranice. Nebudu překračovat hranice. Nebudu překračovat hranice, pouze pokud mi bude pohodlnější je nepřekročit…

Po dlouhé době jsem překročila práh bytu. Následovalo přeskočit pár kaluží, nasednout do taxíku, vykročit na patník, projít dveřmi a byla jsem opět v další nemocnici. Gynekologie v této nemocnici sídlila na konci dlouhatánské úzké chodby, která byla z obou stran obsypaná dětskými obvoďáky. Dala jsem si tedy slalom mezi usoplenými a uchrchlanými dětmi.

Povedlo se mi prosmýknout až do čekárny, kde jsem si nestihla ani otevřít knihu od Patrika Hartla a byla jsem na řadě. Z ordinace vyšla milá sestřička, která mě pozvala dovnitř. Odložila jsem si a doktor se na mě obrátil se slovy „vyskoč si nahoru zlato“.  Já, která nesnáším, když mi někdo cizí tyká, oslovuje mě zlatem, kočkou, apod., jsem to přešla i přes to, že to udělal gynekolog, s kterým mám sdílet svojí intimitu. Dokonce jsem zašla pro větší dobro za hranice sebe sama a někoho s takovým jednáním jsem nechala ať mě v celkové anestezii odoperuje. Když jsem ještě při smyslech byla na operačním sále, kde mě chystali, říkala jsem si, jestli tohle celé není nějaká kamufláž pro BDSM porno průmysl. Potom, co jsem se probudila ještě oblblá z narkózy, mě doktor po pár větách štípl do tváře a pohladil, vybavila jsem si tátu, který mě štípal jako malou do tváře úplně stejně, a málem jsem skončila s infarktem, že mě odoperoval inženýr elektrotechniky. 

Není to jen ve světě, kde státy bojují na hranicích a všude jinde o svá ohraničená území. U mě už to dělají i orgány, které se snaží rozpínat své území a pohlcovat území jiného orgánu, možná chtějí převzít nadvládu nad dutinou břišní, kdo ví. Ale já a ani doktor jsme to ambiciózním orgánům nedovolili a teď se nemohu dočkat, až zase vyskočím na lehátko a přijde čas odstranit stehy. 

Lit jak Liberec v roce 2021. 

Měla jsem pár dní po narozeninách, A. za mnou přišel s překvapením, že pojedeme na prodloužený víkend někam, kde je větší zima než v Praze. Nechtěla jsem se o překvapení připravit a tak jsem víc nevyzvídala. Každý má svůj osobní přístup k balení, já jsem si zabalila hodně minimalisticky, tři trička, jeden teplý svetr, jedny džíny, jedny boty a jednu bundu, asi sem si představovala nějaký srub. Pěkně jsem tu přípravu podcenila, od té doby mi partner musí na dovolenou tahat velký těžký kufr, no přece se s ním nebudu tahat sama..

Jeli jsme z Prahy na sever, takže mě hned v hlavě napadali Jizerské hory.  Cesta netrvala dlouho a my dojeli před hotel v Liberci. Vešli jsme do hotelu a rovnou se šli nahlásit na recepci. Začala jsem se stresovat, že jsem přípravu opravdu hodně podcenila. Dostali jsme krásný pokoj s názvem Royal Bed, jehož architektkou je Kateřina Součková. Pokoj to byl designový, z postele bylo vidět do krásné prosklené koupelny, ve které nechyběla ani toaleta. Byl to ohromný pokoj, který prohloubil náš vztah. Prošmejdili jsme ho a rozhodli jsme zajít do hotelového baru na skleničku.

S drinkem v ruce se mi do hlavy začala vkrádat myšlenka, co se to tu děje, že je tu tolik holek, které vypadaly, jak z reklamy na knihu „Jak sbalit 70ti letého milionáře“. Myšlenka mi běžela hlavou ještě pár minut, než si všimnu, že jde o soutěžící Miss Czech Republic, které jsou ubytované v tom samém hotelu. Řasy mají hustší než moje vlasy, jsou krásně namalované, oblečené a připravené na focení. Perfektní, vážně super, dívám se na svůj vytahaný svetr, poté na ně, na svůj svetr, na ně, na A., na svetr, na stehna, která se rozkydla v designovým křesle, na odraz své nenamalované tváře ve vyleštěné sklenici, na přítele, na svetr, na džíny a na barmana. V tom se začne tvářit nervózně i A. a svěřuje se mi, že opravdu netušil, že jsou v hotelu ubytované Miss. Zachovávám klid a říkám mu, že to nevadí, zatímco mu koukám do očí takovým pohledem, který má vyzařovat asi něco jako „Koukni se po jedné z nich a celou dovolenou s tebou už nepromluvím.“ Odebíráme se na pokoj abychom na sebe nahodili bundu a chystáme se do centra města. Centrum Liberce je v zimním čase nádherné a my si tak užíváme pohled na ruské kolo a na portrét Václava Havla, visící na radnici, který má připomínat výročí 10ti let od jeho úmrtí.

Večeře máme v hotelu. Vcházím tedy do hotelové restaurace a zjišťuji, že v příborech i sklenicích se dál bude odrážet můj nenamalovaný obličej a můj svetr, aby mi připomínali, že jsem doma nechala nejlepší kousky svého oblečení, které by mi mezi těmi Miss dodali sebevědomí. Pokládám si na svá rozkydlá stehna látkový ubrousek, abych si náhodou nezamazala jediné džíny, které tu mám. Uctívám pravidla etikety, která mi dávají možnost posadit se na místo s výhledem do místnosti a říkám si, že když už jsem oblečená velmi nevhodně na takto luxusní restauraci ukážu všem alespoň, že vím, jak se mám chovat. Mám ráda rohy místností, cítím se v nich bezpečně, a taky potřebuji prostor kolem sebe, takže sedíme u rohového stolu abych měla dokonalý přehled o celé restauraci, s tím, že A. na to doplácí, jelikož on má výhled jen na mě a do zdi. Snídaně byla pro sebevědomí snad ještě horší, hlavním důvodem bylo, že jsem měla jen ten jeden stejný svetr na všechny snídaně a večeře a pak ještě moje pohledy s ospalky v očích na soutěžící, které už na snídani byly namalované, učesané a připravené jít snad rovnou na vyhlášení. 

Po návratu do Prahy jsme se nad tím společně zasmáli. Do teď A. rád vypráví historku, jak mě vzal na prodloužený víkend do hotelu, kde byli ubytované Miss a jak jsem ho naschvál nechávala sedět s výhledem do zdi. Ovšem pak se přiznal, že mu jich bylo líto, když si k snídani nesli jen malinko bílého jogurtu se zrním a já si tak uvědomila, že po nich stejně hodil očkem. Ale ve finále mi došlo, že je pozoroval mnohem méně než já. A tak si nedělám nic ani z Miss, ani z toho, že nemám vždycky nejlepší outfit a už si nedělám ani nic ze svých rozkydlých stehen.

Ta dírka ve zdi by chtěla zasádrovat, není ta bílá zeď o něco míň bělejší než byla včera, co ten koberec, ten by asi chtěl vyměnit,…, jsem doma s občasným útěkem od konce října a začíná se to projevovat.

V naší společnosti je normální sdělovat si tvrdé zdravotní diagnózy místo toho abychom raději udrželi zdravou lidskou psychiku. Proč lékaři sdělují špatné zprávy, proč nikdo do prdele nemyslí na psyché?

Celé se to ve mně prohlubuje zatímco sedím v nejmenované nemocnici v čekárně gynekologicko-porodnické ambulance. Kolem mě je to samá těhulka, některé jdou do vedlejších dveří na kontrolu, jiné rovnou odváží na porodní s kontrakcemi. Jen tu tak sedím a dívám se na ty ženy vedle, které čekají, až z ambulance zavolají jejich příjmení, Přemýšlím, kolik z nich má obavu, jaká bude diagnóza jejich zdravotních problémů. Bojí se mnoho z nich, že uslyší diagnózu, „nebudete moc otěhotnět“ nebo „mohla byste mít problémy otěhotnět“? Já si tyhle myšlenky zakazuji a tak raději přemýšlím nad tím, jestli je tu někdo, kdo ve stejnou chvilku uvažuje nad otázkou, jak by takové prostředí mohlo na někoho způsobovat tlak, tlak na psychiku. 

Já svojí diagnózu ještě nemám a nějakou dobu si na ní počkám, nevím jestli jsem si vybrala nevhodnou nemocnici a nebo nevhodné období na to být nemocná. Ale stávkovat by mi nepomohlo, práce mám sice nad hlavu, přesčasy se mi neproplácí, pracuji i nemocná a budu pravděpodobně muset pracovat i o dovolené. Taková je daň za to, že je možné některé profese vykonávat i z domova a já jen mohu doufat, že s novým rokem se změní sazba i u téhle daně.

Čtrnáct dní po návratu z dovolené se mě šéf zeptal, jestli vůbec cítím, že jsem měla dovolenou. Stačilo se na něj podívat aby pochopil. Ihned reagoval, že to říká pořád, že je dovolená zbytečná a akorát stojí peníze. Já bych jen doplnila, že občas stojí i za to.

Jsem pisálek už od malička a tuším, že češtinářských chyb jsem o tolik víc oproti současnosti nedělala ale v deníčku mám jeden zápis, mimo ty zápisy o tom, do koho jsem zblázněná a jak mám zlomené srdíčko, který pro mě hodně znamená. Je to zápis z 18. 06. 2006, vždy jsem byla püntlich. V tu dobu jsem chodila do druhé třídy základní školy a těšila jsem se na prázdniny. Co možná nejautentičtější přepis by vypadal asi nějak takhle.

TĚŠÍMSE AŽ ZA 20 DNÍ POJEDEME DO LiBANONU ČEKÁM APÍŠU TENTO ČLÁNEK UŽ MĚ TO NEBAVÍ ČEKAT AŽ DOJEDEME DO LiBANONU BUDE 8.7.

18. 6. 2002

Holka to jsi ještě nevěděla, co přijde.

Většinu věcí jsem z té dovolené vytěsnila ale z těch střípků a vyprávění si umím poskládat celý obrázek. Po tom, co jsem se konečně dočkala svých vytoužených prázdnin a přiletěla se svou rodinou do Libanonu, začala 4 dny na to Druhá libanonská válka, válka mezi Izraelem a Libanonem. 

Bydleli jsme na jihu Libanonu, ten kdo zná zeměpis Blízkého východu, tak tuší, že Libanon s Izraelem sousedí právě na jihu. Tedy není to úplně ta nejlepší oblast, kde chcete být když vypukne válka ale věřte mi, to nechcete být nikde poblíž. Bydleli jsme ve vile mé libanonské části rodiny. Pro případ dopadu bomby na dům jsme ale využili malé místnosti u zahrady, která měla oddělenou kuchyňku a sprchu a možnost ihned opustit dům, kdyby náhodou. Tomu, co dopadalo na zem říkám bomba, do teď nevím, co za zbraň to bylo, o zbraně jsem nikdy zájem neprojevila, takže jsem si to nenastudovala. Sešlo se nás asi 20 lidí, z toho asi 12 dětí.

Válka očima dítěte je úplně jiná než bych na ní pohlížela teď, jako dítě vnímáte ten strach dospělých, cítíte ho, ale vlastně pořádně nevíte, co se děje. V noci vás budí vibrující okno a rány, všichni vás mají potřebu uklidňovat ale vlastně si teď myslím, že se tím snažili uklidnit hlavně sebe, protože, co si pamatuji, tak jsem byla poměrně klidná. Až zpětně mě ten zážitek poznamenal, x let jsem brečela o silvestru a do teď mě děsí jakékoliv rány. Ale co opravdu nesnesu je hlazení na jednom místě. Jednu z těch dlouhých nocí v Libanonu jsem nemohla spát, kdo by také mohl, když bylo všude takového hluku, teta se mě snažila uspat, zpívala mi potichu ukolébavku a x hodin v kuse mě hladila na jednom místě, pamatuji si, že mě to strašně nervovalo ale nebyla jsem schopná, říct jí ať toho nechá, ani jsem to v její řeči říct neuměla.

Teď už samozřejmě vím, že v době války jsou problémy s potravinami. Tou dobou jsem ale nevěděla nic. Na rýži na milion válečných způsobů nezapomenu, pamatuji si, jak jsem se rozčilovala, že to jíst nebudu, že mi to nechutná a mamka mi jen zoufale řekla, že to sníst musím, že nic jiného k jídlu není. Chodila jsem v bílém tričku a měla jsem zákaz mávat na letadla. Vlastně do teď si to letadlo pamatuji, šli jsme jako tajný agenti, nebo zloději, to první zní ale víc drsně, co nejblíž u zdi do domu až ke vchodu, pro nějaké věci a v tom nad námi letadlo, já měla hroznou radost, že vidím letadlo, táta z toho tolik nadšený nebyl. 

Jedno ráno jsme se vzbudili a táta našel u své matrace štíra, bylo by fakt smutné umřít na bodnutí štírem ve válce. Ale on se zachoval, jak frajer vzal ho ven a dokonce mám za to, že mu ten ocásek utrhl a nechal ho umřít, což pro ochránce zvířat asi úplně frajerství není ale pro 12 dětí a to ve většině mladších než jsem tou dobou byla já to frajerství bylo. 

Chtěli jsme se co nejdříve vrátit do Prahy, ale vraťte se když jste v jedné z nejhorších poloh a letiště v hlavním městě je rozbombardované. Tou dobou neexistovalo nic jako je DROZD – dobrovolná registrace občanů České republiky při cestách do zahraničí. Tou dobou to bylo o obvolání ambasád. S odstupem let jsem se dozvěděla, jak velký bojovník za ochranu rodiny můj táta byl, na nějaké ambasádě tátu nasměrovali na to, že má z Bejrůtu-hlavního města Libanonu odplouvat nějaká loď. Jemu ale přišlo nezodpovědné tahat nás z jednoho pekla do druhého, v podobě hlavního města a tak jim prostě řekl, že to se ani náhodou nestane a že jedeme do Sýrie. Cesta to byla výživná, projížděli jsme po silnici nedaleko hranic s bílou látkou na autě. Z té cesty si pamatuji pár nehezkých okamžiků války, které jsem z jedoucího auta pozorovala.

Z Damašku si vybavuji jen nějakou hodnou paní, která mně i sestře dala limonády. Z vyprávění ale vím, že když jsme dorazili na ambasádu do Damašku, tak nás zamkli v místnosti bez našich zavazadel a zavazadla nám důkladně prohledali. Báli se, všichni se bojí, když jde o život náš nebo našich blízkých. Prohlídka dopadla dobře a my tak trávili asi tři dny v hotelu v Damašku se statusem „uprchlík“. To ale nebyl konec cesty, z Damašku jsme totiž letěli osm hodin vojenským vrtulníkem do Madridu. To byl teprve zážitek, takové množství hluku není ani ve válce, pamatuji si ty červené sítě, na kterých jsem se snažila usnout. Z Madridu si nepamatuji už asi tuplem nic, jen obří letiště s žlutými trubkami. 

Dostali jsme se do Prahy a mně to celé došlo až po prázdninách, když jsem nastoupila do školy a moji spolužáci si o přestávkách hráli na vojáky a stříleli po sobě, vůbec jsem jejich nadšení nesdílela.

Psalo se 8. 10. 2021. Ráda bych doplnila, že to byl výjimečný den, ale mně se podobné věci stávají poměrně často, takže prostě běžný den jako každý jiný. Ale jednu neobyčejnou věc ten den měl, probíhaly volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky.

Vážím si toho, že mohu volit, a je to pro mě vlastně taková sváteční příležitost, takže jsem si ten den na sebe navlékla průhledné černé silonky, pouzdrovou sukni a bílou halenku. Celý den jsem byla venku, a domů jsem se vracela kolem půl deváté večer. Měla jsem obrovskou radost, že ještě stihnu odvolit, a nebudu to muset nechávat na další den.

Když jsem přišla do místnosti, všechny jsem mile pozdravila, usmála se, a oni mi to opětovali. Znáte to, ukázala jsem občanku, dostala jsem lístky, obálku a tak jsem se otočila a vyrazila za plentu. Za plentou jsem si asi třikrát zkontrolovala, že jsem do obálky opravdu vložila jen jeden lístek, a pak ještě dvakrát kontrola, že je tam ten správný. No možná lehká obsese, ale což, ty lístky se k sobě lepily, a sakra, prostě mám ráda kontrolu.

Už když jsem házela obálku do volební urny, střetla jsem se s divnými pohledy. Prostředí volební místnosti, které ještě před chvilkou bylo zdobené milými úsměvy a plné zdvořilých slov, bylo najednou takové zaražené. Na mé milé, sebevědomé rozloučení jsem dostala takovou ufrfňanou reakci, ale já si jen říkala „Nojo, devátá večer.“

Došla jsem domů, z celého dne pěkně utahaná. Přišla jsem za rodinou do obýváku, sedla jsem si, prohodila jsem s nimi pár slov, a odcházela jsem do svého pokoje. V tom na mě mamka vyhrkla „Co to máš s tou sukní?“ Celá vyděšená jsem se běžela podívat do zrcadla a ejhle, z toho malého rozparku ve tvaru trojúhelníčku, který bývá vzadu na sukni, byl najednou trojúhelník jak kráva.

Ostuda jak blázen.

Byla jsem prostě volit s holým zadkem, a tak mi aspoň nezbylo než doufat, že po volbách s holou prdelí neskončíme všichni.

Občas mě napadne, že být zaměstnaná je jako váhání nad tím, jestli pošlu do prdele je nebo sebe.

To jsem se jednou s takovouhle myšlenkou rozhodla zpříjemnit si večer skleničkou vína. Nenašla jsem můj oblíbený otvírák, jelikož mi ho někam A. zašantročil, takže jsem se rozhodla vyzkoušet jiný. Ten se ale choval divně, nefungoval, jak by měl, snažila jsem se dobrých pět minut ale špunt se ani nepohnul.

Zoufale jsem se pokoušela najít jiný způsob. Hledala jsem návody na internetu. Áá… tak když špunt najde ven, tak by mohl jít dovnitř, minimálně dvě minuty jsem pomocí vařečky tlačila špunt do láhve, ale marně. Výsledkem bylo jen bolavé zápěstí.

Vzpomněla jsem si na jedno video na instagramu, ve kterém špunt vylezl ven, když se hrdlo láhve nahřívalo žehličkou na vlasy. Předehřála jsem žehličku na 200 stupňů, co nejsilněji jsem držela hrdlo láhve mezi deskami žehličky, sedm minut, ale nic. V tom videu nějak zapomněli říct, že ty pogumovaný špunty není nejlepší nápad nahřívat.

Zatímco bylo hrdlo láhve rozpálené, jak polovina žen při pohledu na Clinta Eastwooda, tak mi v hlavě běžel flashback z dětství, jak mi táta říkal, ať se nikdy nevzdávám. Druhý hlas mi říkal, že jsem vždycky chtěla být soběstačná, že jsem si zavrhla být ženou v domácnosti, jen abych byla na full time zaměstnaná a na full time v domácnosti. Když zvládnu tohle zvládnu přece cokoliv!

Nevzdávala jsem se, a začala jsem bouchat botou s láhví vína uvnitř. Ještě, že mě v práci neplatí tak dobře, abych mohla mít střešní byt s terasou, místo toho mám podzemní ateliér a pod podlahou asi jen žížaly, které museli trpět mým pětiminutovým bušením. 

Postupně jsem začala být naštvaná, nejdřív na to, že mě neplatí tak dobře, vzhledem k tomu, že si už v pondělí po práci potřebuji zpříjemnit večer skleničkou vína. Zadruhé proto, že si ho snad dokážu otevřít. A hele, vzala jsem do ruky otvírák a všechnu svou naštvanost na svou slabost jsem proměnila do neskutečný síly. Špunt byl venku a já u jedné skleničky neskončila.