Rooted in my story

Ta dírka ve zdi by chtěla zasádrovat, není ta bílá zeď o něco míň bělejší než byla včera, co ten koberec, ten by asi chtěl vyměnit,…, jsem doma s občasným útěkem od konce října a začíná se to projevovat.

V naší společnosti je normální sdělovat si tvrdé zdravotní diagnózy místo toho abychom raději udrželi zdravou lidskou psychiku. Proč lékaři sdělují špatné zprávy, proč nikdo do prdele nemyslí na psyché?

Celé se to ve mně prohlubuje zatímco sedím v nejmenované nemocnici v čekárně gynekologicko-porodnické ambulance. Kolem mě je to samá těhulka, některé jdou do vedlejších dveří na kontrolu, jiné rovnou odváží na porodní s kontrakcemi. Jen tu tak sedím a dívám se na ty ženy vedle, které čekají, až z ambulance zavolají jejich příjmení, Přemýšlím, kolik z nich má obavu, jaká bude diagnóza jejich zdravotních problémů. Bojí se mnoho z nich, že uslyší diagnózu, „nebudete moc otěhotnět“ nebo „mohla byste mít problémy otěhotnět“? Já si tyhle myšlenky zakazuji a tak raději přemýšlím nad tím, jestli je tu někdo, kdo ve stejnou chvilku uvažuje nad otázkou, jak by takové prostředí mohlo na někoho způsobovat tlak, tlak na psychiku. 

Já svojí diagnózu ještě nemám a nějakou dobu si na ní počkám, nevím jestli jsem si vybrala nevhodnou nemocnici a nebo nevhodné období na to být nemocná. Ale stávkovat by mi nepomohlo, práce mám sice nad hlavu, přesčasy se mi neproplácí, pracuji i nemocná a budu pravděpodobně muset pracovat i o dovolené. Taková je daň za to, že je možné některé profese vykonávat i z domova a já jen mohu doufat, že s novým rokem se změní sazba i u téhle daně.

Čtrnáct dní po návratu z dovolené se mě šéf zeptal, jestli vůbec cítím, že jsem měla dovolenou. Stačilo se na něj podívat aby pochopil. Ihned reagoval, že to říká pořád, že je dovolená zbytečná a akorát stojí peníze. Já bych jen doplnila, že občas stojí i za to.

Jsem pisálek už od malička a tuším, že češtinářských chyb jsem o tolik víc oproti současnosti nedělala ale v deníčku mám jeden zápis, mimo ty zápisy o tom, do koho jsem zblázněná a jak mám zlomené srdíčko, který pro mě hodně znamená. Je to zápis z 18. 06. 2006, vždy jsem byla püntlich. V tu dobu jsem chodila do druhé třídy základní školy a těšila jsem se na prázdniny. Co možná nejautentičtější přepis by vypadal asi nějak takhle.

TĚŠÍMSE AŽ ZA 20 DNÍ POJEDEME DO LiBANONU ČEKÁM APÍŠU TENTO ČLÁNEK UŽ MĚ TO NEBAVÍ ČEKAT AŽ DOJEDEME DO LiBANONU BUDE 8.7.

18. 6. 2002

Holka to jsi ještě nevěděla, co přijde.

Většinu věcí jsem z té dovolené vytěsnila ale z těch střípků a vyprávění si umím poskládat celý obrázek. Po tom, co jsem se konečně dočkala svých vytoužených prázdnin a přiletěla se svou rodinou do Libanonu, začala 4 dny na to Druhá libanonská válka, válka mezi Izraelem a Libanonem. 

Bydleli jsme na jihu Libanonu, ten kdo zná zeměpis Blízkého východu, tak tuší, že Libanon s Izraelem sousedí právě na jihu. Tedy není to úplně ta nejlepší oblast, kde chcete být když vypukne válka ale věřte mi, to nechcete být nikde poblíž. Bydleli jsme ve vile mé libanonské části rodiny. Pro případ dopadu bomby na dům jsme ale využili malé místnosti u zahrady, která měla oddělenou kuchyňku a sprchu a možnost ihned opustit dům, kdyby náhodou. Tomu, co dopadalo na zem říkám bomba, do teď nevím, co za zbraň to bylo, o zbraně jsem nikdy zájem neprojevila, takže jsem si to nenastudovala. Sešlo se nás asi 20 lidí, z toho asi 12 dětí.

Válka očima dítěte je úplně jiná než bych na ní pohlížela teď, jako dítě vnímáte ten strach dospělých, cítíte ho, ale vlastně pořádně nevíte, co se děje. V noci vás budí vibrující okno a rány, všichni vás mají potřebu uklidňovat ale vlastně si teď myslím, že se tím snažili uklidnit hlavně sebe, protože, co si pamatuji, tak jsem byla poměrně klidná. Až zpětně mě ten zážitek poznamenal, x let jsem brečela o silvestru a do teď mě děsí jakékoliv rány. Ale co opravdu nesnesu je hlazení na jednom místě. Jednu z těch dlouhých nocí v Libanonu jsem nemohla spát, kdo by také mohl, když bylo všude takového hluku, teta se mě snažila uspat, zpívala mi potichu ukolébavku a x hodin v kuse mě hladila na jednom místě, pamatuji si, že mě to strašně nervovalo ale nebyla jsem schopná, říct jí ať toho nechá, ani jsem to v její řeči říct neuměla.

Teď už samozřejmě vím, že v době války jsou problémy s potravinami. Tou dobou jsem ale nevěděla nic. Na rýži na milion válečných způsobů nezapomenu, pamatuji si, jak jsem se rozčilovala, že to jíst nebudu, že mi to nechutná a mamka mi jen zoufale řekla, že to sníst musím, že nic jiného k jídlu není. Chodila jsem v bílém tričku a měla jsem zákaz mávat na letadla. Vlastně do teď si to letadlo pamatuji, šli jsme jako tajný agenti, nebo zloději, to první zní ale víc drsně, co nejblíž u zdi do domu až ke vchodu, pro nějaké věci a v tom nad námi letadlo, já měla hroznou radost, že vidím letadlo, táta z toho tolik nadšený nebyl. 

Jedno ráno jsme se vzbudili a táta našel u své matrace štíra, bylo by fakt smutné umřít na bodnutí štírem ve válce. Ale on se zachoval, jak frajer vzal ho ven a dokonce mám za to, že mu ten ocásek utrhl a nechal ho umřít, což pro ochránce zvířat asi úplně frajerství není ale pro 12 dětí a to ve většině mladších než jsem tou dobou byla já to frajerství bylo. 

Chtěli jsme se co nejdříve vrátit do Prahy, ale vraťte se když jste v jedné z nejhorších poloh a letiště v hlavním městě je rozbombardované. Tou dobou neexistovalo nic jako je DROZD – dobrovolná registrace občanů České republiky při cestách do zahraničí. Tou dobou to bylo o obvolání ambasád. S odstupem let jsem se dozvěděla, jak velký bojovník za ochranu rodiny můj táta byl, na nějaké ambasádě tátu nasměrovali na to, že má z Bejrůtu-hlavního města Libanonu odplouvat nějaká loď. Jemu ale přišlo nezodpovědné tahat nás z jednoho pekla do druhého, v podobě hlavního města a tak jim prostě řekl, že to se ani náhodou nestane a že jedeme do Sýrie. Cesta to byla výživná, projížděli jsme po silnici nedaleko hranic s bílou látkou na autě. Z té cesty si pamatuji pár nehezkých okamžiků války, které jsem z jedoucího auta pozorovala.

Z Damašku si vybavuji jen nějakou hodnou paní, která mně i sestře dala limonády. Z vyprávění ale vím, že když jsme dorazili na ambasádu do Damašku, tak nás zamkli v místnosti bez našich zavazadel a zavazadla nám důkladně prohledali. Báli se, všichni se bojí, když jde o život náš nebo našich blízkých. Prohlídka dopadla dobře a my tak trávili asi tři dny v hotelu v Damašku se statusem „uprchlík“. To ale nebyl konec cesty, z Damašku jsme totiž letěli osm hodin vojenským vrtulníkem do Madridu. To byl teprve zážitek, takové množství hluku není ani ve válce, pamatuji si ty červené sítě, na kterých jsem se snažila usnout. Z Madridu si nepamatuji už asi tuplem nic, jen obří letiště s žlutými trubkami. 

Dostali jsme se do Prahy a mně to celé došlo až po prázdninách, když jsem nastoupila do školy a moji spolužáci si o přestávkách hráli na vojáky a stříleli po sobě, vůbec jsem jejich nadšení nesdílela.

Psalo se 8. 10. 2021. Ráda bych doplnila, že to byl výjimečný den, ale mně se podobné věci stávají poměrně často, takže prostě běžný den jako každý jiný. Ale jednu neobyčejnou věc ten den měl, probíhaly volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky.

Vážím si toho, že mohu volit, a je to pro mě vlastně taková sváteční příležitost, takže jsem si ten den na sebe navlékla průhledné černé silonky, pouzdrovou sukni a bílou halenku. Celý den jsem byla venku, a domů jsem se vracela kolem půl deváté večer. Měla jsem obrovskou radost, že ještě stihnu odvolit, a nebudu to muset nechávat na další den.

Když jsem přišla do místnosti, všechny jsem mile pozdravila, usmála se, a oni mi to opětovali. Znáte to, ukázala jsem občanku, dostala jsem lístky, obálku a tak jsem se otočila a vyrazila za plentu. Za plentou jsem si asi třikrát zkontrolovala, že jsem do obálky opravdu vložila jen jeden lístek, a pak ještě dvakrát kontrola, že je tam ten správný. No možná lehká obsese, ale což, ty lístky se k sobě lepily, a sakra, prostě mám ráda kontrolu.

Už když jsem házela obálku do volební urny, střetla jsem se s divnými pohledy. Prostředí volební místnosti, které ještě před chvilkou bylo zdobené milými úsměvy a plné zdvořilých slov, bylo najednou takové zaražené. Na mé milé, sebevědomé rozloučení jsem dostala takovou ufrfňanou reakci, ale já si jen říkala „Nojo, devátá večer.“

Došla jsem domů, z celého dne pěkně utahaná. Přišla jsem za rodinou do obýváku, sedla jsem si, prohodila jsem s nimi pár slov, a odcházela jsem do svého pokoje. V tom na mě mamka vyhrkla „Co to máš s tou sukní?“ Celá vyděšená jsem se běžela podívat do zrcadla a ejhle, z toho malého rozparku ve tvaru trojúhelníčku, který bývá vzadu na sukni, byl najednou trojúhelník jak kráva.

Ostuda jak blázen.

Byla jsem prostě volit s holým zadkem, a tak mi aspoň nezbylo než doufat, že po volbách s holou prdelí neskončíme všichni.

Občas mě napadne, že být zaměstnaná je jako váhání nad tím, jestli pošlu do prdele je nebo sebe.

To jsem se jednou s takovouhle myšlenkou rozhodla zpříjemnit si večer skleničkou vína. Nenašla jsem můj oblíbený otvírák, jelikož mi ho někam A. zašantročil, takže jsem se rozhodla vyzkoušet jiný. Ten se ale choval divně, nefungoval, jak by měl, snažila jsem se dobrých pět minut ale špunt se ani nepohnul.

Zoufale jsem se pokoušela najít jiný způsob. Hledala jsem návody na internetu. Áá… tak když špunt najde ven, tak by mohl jít dovnitř, minimálně dvě minuty jsem pomocí vařečky tlačila špunt do láhve, ale marně. Výsledkem bylo jen bolavé zápěstí.

Vzpomněla jsem si na jedno video na instagramu, ve kterém špunt vylezl ven, když se hrdlo láhve nahřívalo žehličkou na vlasy. Předehřála jsem žehličku na 200 stupňů, co nejsilněji jsem držela hrdlo láhve mezi deskami žehličky, sedm minut, ale nic. V tom videu nějak zapomněli říct, že ty pogumovaný špunty není nejlepší nápad nahřívat.

Zatímco bylo hrdlo láhve rozpálené, jak polovina žen při pohledu na Clinta Eastwooda, tak mi v hlavě běžel flashback z dětství, jak mi táta říkal, ať se nikdy nevzdávám. Druhý hlas mi říkal, že jsem vždycky chtěla být soběstačná, že jsem si zavrhla být ženou v domácnosti, jen abych byla na full time zaměstnaná a na full time v domácnosti. Když zvládnu tohle zvládnu přece cokoliv!

Nevzdávala jsem se, a začala jsem bouchat botou s láhví vína uvnitř. Ještě, že mě v práci neplatí tak dobře, abych mohla mít střešní byt s terasou, místo toho mám podzemní ateliér a pod podlahou asi jen žížaly, které museli trpět mým pětiminutovým bušením. 

Postupně jsem začala být naštvaná, nejdřív na to, že mě neplatí tak dobře, vzhledem k tomu, že si už v pondělí po práci potřebuji zpříjemnit večer skleničkou vína. Zadruhé proto, že si ho snad dokážu otevřít. A hele, vzala jsem do ruky otvírák a všechnu svou naštvanost na svou slabost jsem proměnila do neskutečný síly. Špunt byl venku a já u jedné skleničky neskončila.