Rooted in my story

Kdo tam byl? Bylo tam dobře.

V myšlenkách jsem se vrátila do studentských let. Kamarád mě vzal nedávno do Kampusu ČVUT na akci Hanami. Že nevíte co to je? Hanami je Japonský svátek, podstatou svátku je těšit se z pohledu na rozkvetlé Sakury. Já se hlavně těšila z pohledu na kampus. Růžové květy zbarvily celou silnici. Na stromech už jich moc nezbylo, ale i tak bylo víc než příjemné se, na malý moment, vrátit zpět mezi studenty.

Nesčetněkrát jsem od rodičů, prarodičů, známých a jiných dospělých slýchávala, ve chvilkách, když jsem měla plné zuby studia, že až nastoupím na hlavní pracovní poměr, tak se budu chtít vrátit. Prý to funguje nějak takhle: Na základce se chcete vrátit do školky, na střední na základku, na vejšce na střední a z práce chcete zpět na vejšku. Není a nikdy to tak u mě nebylo. Nechci se vrátit nikam, jsou momenty na které ráda zavzpomínám, velkou většinu momentů si stejně nepamatuji a některé bych snad i raději zapomněla – třeba na nulový osobní čas, když jsem se v jednom semestru učila Mikroekonomii, Makroekonomii a Statistiku, které jsem měla na druhý zápis. Ale samozřejmě je pár věcí, které mi chybí.

Někdy bych se chtěla ráno probudit a prostě si říct, „Dneska mám jen nepodstatný meeting, tak já do práce nepůjdu“. Ve vzpomínkách se často vracím na Koleje Strahov, možná, proto, že jsem tam nikdy oficiálně nežila, pouze jsem se tam část studia vkrádala na blok číslo 4. Když jsem tam proklouzla poprvé, čekala jsem, že mě vyprovodí, nakonec jsem ale pravidelně doprovázela A. řešit zapomenuté klíče, a tak se nějak stalo, že jsem se s hlavní vedoucí kolejí zdravila a nikdy jí nepřišlo divné, co tam dělám.  Strahovské koleje, špína, hluk, přes den to působí jako squat, v noci jako párty město ale je to to nejlepší, co můžete zažít. Společné toalety, společné sprchy, společná kuchyně, jste tam společně ve všem, tenké stěny a studenti plný života. Jedno z nejšílenějších míst v Praze na jednom z nejhezčích míst, v docházkové vzdálenosti od Petřínských sadů. Zpětně nechápu jednu věc, jak je možný, že jsem dokázala usnout v hluku a na matraci snad dokonce menší než 80×200 cm ve dvou lidech. Bylo tam dobře, aspoň na těch několik dnů v měsíci. 

Konečně jsem se zbavila fleků na zdi, které vznikly druhý týden po nastěhování, jsme tu už přes rok. Ovlivněný alkoholem, kolem druhé hodiny ráno se štětcem v jedné ruce a červeným portským v ruce druhé, jsem se rozmachovala štětce po plátně, jako kdybych místo portského pila prosecco a místo malování jsem právě vedla debatu v italštině. 

Ty fleky byly způsobený černou olejovou barvou. Bylo čerstvě vymalováno na bílo a kdo nezná olejové barvy, tak si představte smažák z nějaký čtyřky, takhle mastný ty barvy jsou. Těžko se dostávají ze štětce natož ze zdi. Kolikrát mě ty stříkance na zdi vyděsily a pomalým přibližováním k nim jsem zjišťovala, jestli nemám začít řvát „ááá pavouk“. 

Čistá zeď a čistý plátno si dneska žádaly abych se do toho znovu pustila. Poučila jsem se, olejovou barvu jsem nahradila akrylovou a černou barvu, barvou magenta. Purpurový pavouci naštěstí neexistují, možná jen v T-mobile. Kreativní den jsem úplně neměla, na plátně o velikosti asi 70×80 jsem do rohu udělala tři obyčejný kopečkový zmrzliny, jahodovou, melounovou a dračí ovoce, zbytek je prázdný. Nemůžu se dočkat léta, čekám na něj jako na omluvu, za ty řeči, když jsem tu zeď ušpinila!

Dopředu, dozadu, repete.

Newtonova houpačka znázorňuje zákon zachování hybnosti a energie. Mě ale nutí přemýšlet, jak asi skončí některé impulzy v mé hlavě. Ten impulz se nese z jedné mozkové buňky do další, až někdy nakonec vystřelí. Kdy? Jak tomu zabránit? Proč? Nakonec si to celé přehraju pozpátku a začne to zase znovu. Pro zastavení je potřeba odpor a tření. S odporem bych neměla mít problémy, ten mám docela často k docela dost věcem, s tím třením to bude složitější. Posledně jsem třela těsto na bábovku a nedopadlo to. 

Newtonovu houpačku masivně střídá na všech stolech a poličkách, a nejen tam, mávající kočka Maneki Neko. Na kočky jsem alergik a z opakovaného pohybu tlapkou mám osypky. Jestli je ale pravda, že ty s pravou zvedlou tlapkou přitahují peníze, tak si jich na pracovní stůl vyskládám pro jistotu hned několik.

Pamatujete si na první dotek s někým, po kom jste toužili, možná spíš na ten moment těsně před a během toho doteku, nebo před první pusou, podáním ruky,…, dosaďte si sami. Vybavuji si tu vibraci celého těla a tu rychlost bušení srdce, jako by se až v ten moment probralo k životu.

O víkendu jsme s A. zašli do Národního divadla na baletní představení Beats per minute (bpm). V rámci tohoto představení jsou k vidění tři baletní inscenace.

První inscenace se jmenovala Artza, což je hebrejské slovo překládané do češtiny jako „sedni“ nebo „lehni“, povely, které byste řekli jen zvířeti. Celý ten tanec představoval vnitřní zvíře každého z nás, na které působí společnost, ve které žijeme. Kdybych si popis toho baletu přečetla před představením, chápala bych celou inscenaci. Takhle jsem si ale mohla do představení projektovat svoje vlastní myšlenky, znalosti, zkušenosti, prostě fantazírovat bez toho aniž bych znala limit. V jednu chvíli se mi zastavil dech, očekávala jsem, že něco přijde ale nevěděla jsem jestli za vteřinu, za dvě, za minutu a nebo vůbec, rozbušilo se mi srdce. Přišlo to a já se jen zhluboka nedechla a uvolnila svoje ztuhlé rozvibrované tělo. Dotklo se mě to, ten tanec, ta hudba a ta vůně, taky vám vždycky přijdou ty divadelní inscenace ovoněný a nebo je to jen parfém někoho, kdo sedí poblíž vás? 

Druhé dílo bylo od choreografa Yemiho A.D. s hudbou od NobodyListen. Spojení těchto dvou umělců nás dotáhlo právě na tohle představení. S tanečníky jsem hledala svobodu. V inscenaci s názvem Bohemian Gravity s podtitulem Searching for freedom jsem kromě svobody našla také možnosti, co lidské tělo dokáže a zjistila, jaké všechny svaly mi chybí. Dostalo mě to, nejen tím tancem ale také použitím světel, tmy a stínů, měla jsem husí kůži.

Posledním dílem k vidění byla inscenace s názvem Bill. U ní byla velká chyba, že jsem nevěděla o čem má být, moje představivost kolem deváté večer už nějak nefungovala. Začala jsem usínat a zakoukala se na zadek jednoho z hlavních tanečníků, nebyla to špatná podívaná. Někomu se NErozvibruje zadek při pohybu a někomu se rozvibruje celé tělo při očekávání.

Pravidelně vstávám po prvním zazvonění budíku, škoda jen, že je to budík mého souseda. 

Spala jsem necelý tři hodiny, prý byl úplněk ve vahách. Ležela jsem se zavřenými oči a přemýšlela, kolikrát se asi ještě převalím, než se mi podaří usnout. A. mi občas říká vývrtko a já se tomu většinou nedivím. Usnula jsem před druhou hodinou a vzbudila se ve čtyři, nezabrala jsem a jak jsem viděla, že začíná svítat, tak už to bylo v prdeli. Úplněk mě prostě dělá úplně nepoužitelnou, aspoň to na něj svádím.

Ukázala jsem se konečně v kanclu. Čekal tam na mě dárek k narozeninám od kolegy, šlo o hrníček, na kterém stojí: „Jsem už ve věku, kdy mě nějaké pondělí nemůže nasrat, mě totiž sere celý týden.“ Trefil se mi do nálady. Zároveň jsem si ale uvědomila, že být v téhle náladě, není zrovna něco, za co bych na sebe mohla být pyšná. Ještě, že se blížili Velikonoce.

Rozhodli jsme se vyrazit do Vídně na pandu a řízek. Panda byla, taky byla koala, sachr, chlebíčky, nosorožci, pomalu tažené maso, pět skleničku vína, tři Almdudler limonády, žirafy a řízek velký, jak kráva. Viděli jsme toho taky dost jednu zahradu, druhou zahradu, dva zámky, 20 obrovských historických budov, kostely, jeden zvenku druhý zevnitř a mimo jiné i veřejný váhy rozházený všude po centru. Vážili za 20 centů, po tomhle výletu jsem měla určitě minimálně 3 libry nahoře.