Rooted in my story

„Psaní je pro mě formou terapie.“

Blog

  • Západní vykopávky v Kosu

    Ty kokso zase jsme se rozhodli o místě naší dovolené až na poslední chvilku. Od poslední dovolené se ale zlepšujeme, tentokrát to bylo 4 dny před odletem. Skončili jsme na Kosu. Jednou mi z toho vybírání dovolený jebne a třeba skončíme na koksu a trochu jiným tripu.

    Jsme zpátky bez mála dva týdny a já si až teď našla čas na psaní. Ono to ale nevadí, k téhle dovolené se ještě vrátím v našem případě klasicky za rok. Ve chvíli, kdy analogové fotky spatří světlo světa v temné komoře.

    Dovolenou jsme začali na pražském letišti. To dobou ještě pořádně nezačala ani sezóna ale i tak měl náš let dvou a půl hodinové zpoždění. Nadšení jsme z toho nebyli. Zachránila nás letištní Plzeňka a koktejl s názvem Elixír. Také brouzdání na internetu, zjistili jsme totiž, že spadáme do kategorie 400 EUR za osobu při zpoždění letu od tří hodin dál. Nakonec jsme si přáli aby se ještě sekli při úklidu letadla alespoň o třicet minut. No bylo to těsný ale tří hodinové zpoždění, doma bylo.

    Na tom cestovat v rámci EU není nic zábavného, žádná pasovka, žádný vojáci, nic. Jedinou zábavou jsou Britové jejichž vlajka míří rovnou se šipkou na pasovou kontrolu.

    Odbyla třetí ráno a my konečně dorazili na hotel, po krátkém šlofíku přišly první koupačky. Taky bylo potřeba zjistit, kde, že to vlastně jsme, což nás nakonec dovedlo až do půjčovny kol. Úplně jsem to tam viděla, západ slunce, pobřeží, moře, pohled na ostrovy všude kolem, jó to bude romantika.

    Začalo zapadat sluníčko, vzali jsme naše půjčená kola a vyrazili na podvečerní projížďku po pobřeží. Míjeli jsme páry, jak si vykračují ruku v ruce, rodiny s dětmi, kamarády na vyjížďce, místní, jak se přemisťují na kole a pro mou smůlu i sportovce, kteří si šli zaběhat. Jela jsem a kochala se západem, zahlédla jsem, že naproti nám běží opálený, černovlasý, běžec bez trička ale vůbec jsem si ho nevšímala, bodejť. Nějak se stalo, že jsem přesně v tu chvilku, co kolem nás proběhl skončila ve křoví i s kolem. A. se mi do teď směje, že jen co vidím chlapa bez trika, tak zajíždím do křoví. Nevím z čeho by mi mělo být víc trapně, jestli z tohohle nebo z toho, že jsem neuřídila kolo. Tak se směju sama sobě.

    Kos měl své krásy. Kdybych ho měla popsat, tak život tam vypadá asi nějak takhle: „Sejdou se řekové z Kosu na řecké zábavě, konečně mají po turistické sezóně, tři měsíce pohody před sebou a tak mají čas jen sedět a klábosit. Popíjejí Ouzo, Mastichu, Freddo Espresso a zajídají to všechno Souvlaki. Jeden se svěřuje druhému, tak si představ, že jsme se konečně s manželkou rozhodli stavět ale na pozemku nám našli pozůstatky chrámu ze čtvrtého století před naším letopočtem, tak jsme to tam nechali a barák postavíme o kus dál. Já jsem ti to říkal, povídá mu druhý, ještě, že se to u nás neřeší a že ti tam z toho neudělají turistickou atrakci s vybíráním vstupného, aspoň ti tam nebudou stát fronty turistů až k baráku.“

    Žít na Kosu by šlo ale po dvanácti dnech, několika kilometrech na kole, nespočet koupačkách v bazénu i moři, návštěvě Asklepiónu, hromadě dobrého jídla, jedenácti západech slunce, jedné alergické reakci, asi deseti Freddo Espresso, nákupu pravděpodobně nejdražších šatů v mém životě, jedné návštěvě doktora, třech antibiotických prášcích, dvou řeckých zábavách, dvou panácích Mastichi, jednom tanci labutího jezera na pódiu v antickém divadle, jednom tanci Macareny na zábavě a čtyřech hudebních vystoupení, byl čas jet domu.

    Ani cesta do Prahy se neobešla bez zpoždění. Seděla jsem na gejtu a pozorovala okolí. Kromě míst na sezení bylo v jednom z rohů pět košů, takových těch s barevným víkem. Byl tam jeden s červeným, modrým, žlutým, zeleným a černým víkem.

    Koše zaujali britskou holčičku, bylo jí asi něco přes rok, možná spíš kolem dvou let, běhala s dudlíkem v puse. Za holčičkou doběhla maminka, holčička ukazovala na jednotlivé koše a maminka jí říkala „red“, „green“, „blue“, holčička ukazovala znovu napřeskáčku na jednotlivé koše a maminka na to reagovala větami jako „Red for metal“, holčička byla nadšená. Běžela za tatínkem, který stál na druhé straně gejtu a táhla ho ke košům. Začala ukazovat na zelený koš a tatínek jí říká „bin“, zkouší modrý tatínek znovu říká „bin“ při dalším a dalším ukázání jen dál opakuje „bin“, „bin“. Vyprskla jsem smíchy. Brit byl rád, že byl jeho chladný humor oceněn a holčička se nešťastná vrátila za maminkou.

    A nám se nakonec podařilo vrátit zpátky domů.

  • Pije jako Dán

    Zůstaň ve střehu, čti hru, rychle reaguj, to jde pouze pokud nepiješ jako Dán.

    Čeští hokejisté za sebou mají poslední sedmý zápas v základní skupině. Za celý sedmý zápas, Česko – Kanada, padlo celkem sedm gólů. Né nejde o číslo sedm, nezačnu sčítat a odčítat čísla v datumu a nebudu tu tvrdit, jak magický to celé je.

    Vrátím se zpět k výsledkům, čtvrtý mač Česko – Dánsko dopadl celkem na jedenáct branek za utkání. Jedenáct gólů je nejvíc gólů, které během zápasů Česka, v základní skupině, padli. A víte vy co? Přesně tohle utkání jsem viděla v hospůdce. A to by bylo, abych teď nemohla říct, že jsem tam byla ve společnosti pěkných čísel.

    Hospůdka, začínající hokej a zdravá játra vnukli myšlenku „co takhle si dát za každý gól panáka?“. Ještě, že jsem i se svými dvojkami v tu chvíli byla dostatečně úzkoprsá a výzvu nepřijala. Bylo to asi poprvé, co někdo místo „jóóó gól“ řval „néééé gól“.

    Použila bych kousek verše z rapu od Smack One:

    Čísla, čísla, čísla, čísla, všichni teď řešej čísla,
    lidi prej děsej čísla, jak se zvedaj ty čísla.

    Smack One – Další rok

    Jedenáct panáků postupně padalo jako branky, v díle Klapzubova jedenáctka od Eduarda Basse. Nikdy jsem nebyla raději, že jsem se zdržela. I tak jsem ale nezahálela a vypila si alespoň góly Dánů, byli hořko sladký jako Jägermeister.

  • Fun zóna

    Fanoušci hokeje, v květnu, září jak polární zář.

    S kamarády jsme se dohodli, že na první zápas Česka, na Mistrovství světa IIHF v ledním hokeji, zajdeme do Fan zóny. Nastal pro mě typický problém, co si na takovou akci obléct. Tím trpím fakt často. Nerada jsem kdysi spávala tou dobu ještě u A., kde jsem neměla svůj kompletní šatník. Zabalit si do malého batůžku byl, a pořád i je, můj horor. O to větší, tím, že jsme plány a akce vymýšleli za pochodu. Já tak nikdy nevěděla jaký outfit si sebou zabalit aby odpovídal programu. Nic se nezměnilo ani s jedním stálým šatníkem. Hledala jsem v něm marně modro-bílo-červený outfit. No nic, namalovala jsem si alespoň rty červeně a vyrazila.

    Zachránil mě až oficiální obchod ve Fan zóně, kde jsem si vybrala červenou mikinu se lvem. Když nemám svojí vysokoškolskou ČVUT mikinu se lvem můžu aspoň hrdě nosit lva národního. Ihned jsem se do ní navlékla.

    Atmosféra ve fan zóně byla tak bujará, že jsem litovala té nové mikiny na sobě. Pivo teklo proudem nejen do lidí kolem mě ale i po lidech kolem mě. Přilepená pivem k deskám položeným na zemi jsem fandila, jak o život. No co vám budu, na „Kdo neskáče není Čech“ jsem se prostě odlepit nedokázala. Když nám rozhodčí neuznali gól, začali všude kolem lítat nadávky, já jen čekala, co dalšího s nimi přiletí. Ale k mému překvapení se buranství utišilo a všichni jsme se k sobě spokojeně tulili a nahlas skandovali „Pojďme hoši dáme gól, dáme gól, dáme gó-ó-ól“.

    Odbila desátá hodina večer, což znamenalo zavřený výčep a ztišený zvuk hokeje. To by nebylo, aby atmosféru nedotvářelo takové to naše české skandování. Každý si tu nenašel to své. Pomyslně se lidé rozdělili do tří skupin. První skandovala „My chceme pivo“, druhá „Češi do toho“ a ta třetí pískala a bučela na pořadatele, ať jdou někam s dodržováním nočního klidu. Výhra na nájezdy byla perfektní, takových radostných výkřiků, koncentrovaných na jednom místě, po desáté večer jsem už dlouho neslyšela.

    Vyprahlý jsem se odebrali do hospůdky opodál. Prožila jsem si několikanásobnou obíračku. Cena drinku odpovídala ceně dvou, což by nebyl takový problém, jako ten, že mě v půlce drinku nakonec obrali i o něj samotný.

    Asi v tu samou dobu, co jsem byla obraná, byla na obloze k vidění polární záře. Polární záři mám na bucket listu už dlouho a ještě si jí tam nějakou dobu budu muset nechat. Alespoň, že jsem viděla zazářit hokejisty a to mi ke štěstí prozatím stačí.

  • Hladová

    Už asi 5 let si čtu pravidelně každý pozdní večer 1. května báseň Máj. Tenhle pozdní večer byl jiný. 

    Ráno jsem vstala s tím, že mám kocovinu, a taky s tím, že bych si dala Bun cha. Ihned bylo jasné, že musíme vyrazit do Cà phê v Holeškách. V Praze jsou dva podniky, kde po Bun cha chrochtám blahem. „BO“ jím „CHA“ nejsu kráva. Ten druhý podnik je Andi v Nuslích. Dorazili jsme do bistra, dostali jsme jídelní lístky a ihned nám bylo řečeno, že jediné, co došlo jsou právě tyto dokonalé vepřové kuličky s rýžovými nudlemi. Všechno zlé je pro něco dobré, mně to tak donutilo si u nich poprvé v životě dát i něco jiného. Bo la lot, hovězí maso v betelových listech, opět jsem se olizovala až za ušima, nejen proto, že to bylo výborný ale taky neumím jíst na veřejnosti, takže mi to kapalo všude možně. Najedená a stále s kocovinou jsem dostala chuť na kávu. Dokutáleli jsem se na HolKu, super spojovačka, náš směr byl Grounds S16.

    Najedený a s denní dávkou kofeinu jsme vyrazili na Petřín, bylo tam ale tolik lidí a alergenů, že jsme na něj ani nedošli, nevím, co mi vadilo víc. Láska byla, láska je a to i bez alergické reakce a omezení osobního prostoru.

    Dorazili jsme domů, přišla ta smutná část dne, loučení se kvůli práci. Den předtím Prago Union na Karláku na akci Mladí ladí jazz, naladil i místní bezdomovce. Občas mám pocit, že bych si snad raději vybrala jejich způsob života ale pak jsem taky hladová, hladová nejen po jídle. 

  • May the student in you never die

    Kdo tam byl? Bylo tam dobře.

    V myšlenkách jsem se vrátila do studentských let. Kamarád mě vzal nedávno do Kampusu ČVUT na akci Hanami. Že nevíte co to je? Hanami je Japonský svátek, podstatou svátku je těšit se z pohledu na rozkvetlé Sakury. Já se hlavně těšila z pohledu na kampus. Růžové květy zbarvily celou silnici. Na stromech už jich moc nezbylo, ale i tak bylo víc než příjemné se, na malý moment, vrátit zpět mezi studenty.

    Nesčetněkrát jsem od rodičů, prarodičů, známých a jiných dospělých slýchávala, ve chvilkách, když jsem měla plné zuby studia, že až nastoupím na hlavní pracovní poměr, tak se budu chtít vrátit. Prý to funguje nějak takhle: Na základce se chcete vrátit do školky, na střední na základku, na vejšce na střední a z práce chcete zpět na vejšku. Není a nikdy to tak u mě nebylo. Nechci se vrátit nikam, jsou momenty na které ráda zavzpomínám, velkou většinu momentů si stejně nepamatuji a některé bych snad i raději zapomněla – třeba na nulový osobní čas, když jsem se v jednom semestru učila Mikroekonomii, Makroekonomii a Statistiku, které jsem měla na druhý zápis. Ale samozřejmě je pár věcí, které mi chybí.

    Někdy bych se chtěla ráno probudit a prostě si říct, „Dneska mám jen nepodstatný meeting, tak já do práce nepůjdu“. Ve vzpomínkách se často vracím na Koleje Strahov, možná, proto, že jsem tam nikdy oficiálně nežila, pouze jsem se tam část studia vkrádala na blok číslo 4. Když jsem tam proklouzla poprvé, čekala jsem, že mě vyprovodí, nakonec jsem ale pravidelně doprovázela A. řešit zapomenuté klíče, a tak se nějak stalo, že jsem se s hlavní vedoucí kolejí zdravila a nikdy jí nepřišlo divné, co tam dělám.  Strahovské koleje, špína, hluk, přes den to působí jako squat, v noci jako párty město ale je to to nejlepší, co můžete zažít. Společné toalety, společné sprchy, společná kuchyně, jste tam společně ve všem, tenké stěny a studenti plný života. Jedno z nejšílenějších míst v Praze na jednom z nejhezčích míst, v docházkové vzdálenosti od Petřínských sadů. Zpětně nechápu jednu věc, jak je možný, že jsem dokázala usnout v hluku a na matraci snad dokonce menší než 80×200 cm ve dvou lidech. Bylo tam dobře, aspoň na těch několik dnů v měsíci. 

  • I am waiting..

    Konečně jsem se zbavila fleků na zdi, které vznikly druhý týden po nastěhování, jsme tu už přes rok. Ovlivněný alkoholem, kolem druhé hodiny ráno se štětcem v jedné ruce a červeným portským v ruce druhé, jsem se rozmachovala štětce po plátně, jako kdybych místo portského pila prosecco a místo malování jsem právě vedla debatu v italštině. 

    Ty fleky byly způsobený černou olejovou barvou. Bylo čerstvě vymalováno na bílo a kdo nezná olejové barvy, tak si představte smažák z nějaký čtyřky, takhle mastný ty barvy jsou. Těžko se dostávají ze štětce natož ze zdi. Kolikrát mě ty stříkance na zdi vyděsily a pomalým přibližováním k nim jsem zjišťovala, jestli nemám začít řvát „ááá pavouk“. 

    Čistá zeď a čistý plátno si dneska žádaly abych se do toho znovu pustila. Poučila jsem se, olejovou barvu jsem nahradila akrylovou a černou barvu, barvou magenta. Purpurový pavouci naštěstí neexistují, možná jen v T-mobile. Kreativní den jsem úplně neměla, na plátně o velikosti asi 70×80 jsem do rohu udělala tři obyčejný kopečkový zmrzliny, jahodovou, melounovou a dračí ovoce, zbytek je prázdný. Nemůžu se dočkat léta, čekám na něj jako na omluvu, za ty řeči, když jsem tu zeď ušpinila!