Rooted in my story

„Psaní je pro mě formou terapie.“

Blog

  • Světabol lvl 2024

    Přestala to být prdel už dávno. Situace v Libanonu se ani za 18 let nezměnila. Nespím, nemůžu jíst, neustále brečím a nic mi nedává smysl. Přesto je to jen zlomek toho, co zažívají lidé ve válkách po celém světě. Polovina mé rodiny musela opustit své domovy, zatímco druhá část, žijící v bezpečí a světě bez válek si paradoxně stěžuje na politiku. Když lidem nic nechybí, nadávají, když jim chybí všechno, mlčí.

    Všichni se asi bojíme o své blízké. Chceme jim pomoct, když jsou v ohrožení nebo když jejich domovy zničí například přírodní katastrofy. A většina z nás necítí potřebu pomáhat jen rodině či známým, ale i lidem, kteří jsou v nouzi kdekoli na světě. Když se něco takového stane, převážná část z nás se snaží pomoct, jak jen zrovna v danou chvíli může.

    Solidarita s Blízkým východem už ale není populární. Zarazilo mě, že jsem v ČR nenašla jedinou aktuální sbírku na pomoc Libanonu. Postoj lidí k této situaci možná chápu – je poháněný strachem z islámu nebo Arabů. Spousta lidí nedokáže pochopit, že muslim není synonymem teroristy. A jiní ani netuší, kde Libanon leží. Mnozí si myslí, že je to země, která je „sto let za opicemi“. Země, kde ženy nemají žádná práva.

    Přeju si, abych ještě za svůj život viděla Libanon bezpečný, s rozvinutým turismem, protože tato malá, ale úchvatná země má co nabídnout. A snad to bude platit i po všem, čím si právě prochází.

    „No one ever wins when the goal is to settle the score. One by one we will call for a ceasefire.“

    Text z hudby od for KING & COUNTRY – Ceasefire

  • Run

    Pamatuju si první rande s A. když mi před přechodem řekl „poběž“, důrazně jsem mu hned z první odsekla, že já zásadně neběhám.

    Nemusím běhat abych měla pocit, že přímo utíkám. Včera jsem měla na ruce poprvé hodinky s vteřinovou ručičkou. Kdo to sakra dokáže nosit? Blázni nebo lidé, kteří se koukají na mobil, když potřebují vědět kolik je. Jiné zdůvodnění jsem si nenašla. Hodinky jsem sledovala vteřinu, ručička zatím oběhla ciferník jednou a půl krát, jsou snad rozbitý? Nebo můj synovec, který se narodil před čtrnácti dny a už se umí otočit na bříško a „oslavil“ třetí měsíc.

    V teorii relativity přece nezáleží na gravitační síle, gravitační síla se mi za poslední rok zvýšila spolu s mou váhou ale i na těžší lidi přeci působí čas stejně. Tedy pokud zrovna nežijí ve vysoké nadmořské výšce. Najednou mi dává smysl koupit si protiatomový kryt na Praze 6, náhoda tomu chtěla ale je to i jediná nemovitá věc, kterou si na Praze 6 mohu dovolit. Když neuvidím denní světlo a budu v podzemí bude mi to přece letět pomaleji ne?

    O víkendu se konala akce Red Bull Showrun. Zkusil jste si někdo natočit F1 s omezeným zorným pole asi na 400 metrů? Za celou akci formule projela úsekem asi dvanáctkrát, dohromady jsem jí viděla zhruba 40 vteřin. Těch 40 vteřin se ale protáhlo spolu s dalším programem do dvou hodin. Má pracovní deformace opět zapůsobila a já si to musel přepočítat, kdybych si to ale nepřepočítala měla bych pocit, že to trvalo mnohem déle.

    Asi jsem si u té akce měla uvědomit, že se mi líbí driftování, a že bych měla přestat mít problém s tím, být na místě spolujezdce, zatímco A. s autem hází bokem. Já si jen uvědomila relativitu času.

  • Západní vykopávky v Kosu

    Ty kokso zase jsme se rozhodli o místě naší dovolené až na poslední chvilku. Od poslední dovolené se ale zlepšujeme, tentokrát to bylo 4 dny před odletem. Skončili jsme na Kosu. Jednou mi z toho vybírání dovolený jebne a třeba skončíme na koksu a trochu jiným tripu.

    Jsme zpátky bez mála dva týdny a já si až teď našla čas na psaní. Ono to ale nevadí, k téhle dovolené se ještě vrátím v našem případě klasicky za rok. Ve chvíli, kdy analogové fotky spatří světlo světa v temné komoře.

    Dovolenou jsme začali na pražském letišti. To dobou ještě pořádně nezačala ani sezóna ale i tak měl náš let dvou a půl hodinové zpoždění. Nadšení jsme z toho nebyli. Zachránila nás letištní Plzeňka a koktejl s názvem Elixír. Také brouzdání na internetu, zjistili jsme totiž, že spadáme do kategorie 400 EUR za osobu při zpoždění letu od tří hodin dál. Nakonec jsme si přáli aby se ještě sekli při úklidu letadla alespoň o třicet minut. No bylo to těsný ale tří hodinové zpoždění, doma bylo.

    Na tom cestovat v rámci EU není nic zábavného, žádná pasovka, žádný vojáci, nic. Jedinou zábavou jsou Britové jejichž vlajka míří rovnou se šipkou na pasovou kontrolu.

    Odbyla třetí ráno a my konečně dorazili na hotel, po krátkém šlofíku přišly první koupačky. Taky bylo potřeba zjistit, kde, že to vlastně jsme, což nás nakonec dovedlo až do půjčovny kol. Úplně jsem to tam viděla, západ slunce, pobřeží, moře, pohled na ostrovy všude kolem, jó to bude romantika.

    Začalo zapadat sluníčko, vzali jsme naše půjčená kola a vyrazili na podvečerní projížďku po pobřeží. Míjeli jsme páry, jak si vykračují ruku v ruce, rodiny s dětmi, kamarády na vyjížďce, místní, jak se přemisťují na kole a pro mou smůlu i sportovce, kteří si šli zaběhat. Jela jsem a kochala se západem, zahlédla jsem, že naproti nám běží opálený, černovlasý, běžec bez trička ale vůbec jsem si ho nevšímala, bodejť. Nějak se stalo, že jsem přesně v tu chvilku, co kolem nás proběhl skončila ve křoví i s kolem. A. se mi do teď směje, že jen co vidím chlapa bez trika, tak zajíždím do křoví. Nevím z čeho by mi mělo být víc trapně, jestli z tohohle nebo z toho, že jsem neuřídila kolo. Tak se směju sama sobě.

    Kos měl své krásy. Kdybych ho měla popsat, tak život tam vypadá asi nějak takhle: „Sejdou se řekové z Kosu na řecké zábavě, konečně mají po turistické sezóně, tři měsíce pohody před sebou a tak mají čas jen sedět a klábosit. Popíjejí Ouzo, Mastichu, Freddo Espresso a zajídají to všechno Souvlaki. Jeden se svěřuje druhému, tak si představ, že jsme se konečně s manželkou rozhodli stavět ale na pozemku nám našli pozůstatky chrámu ze čtvrtého století před naším letopočtem, tak jsme to tam nechali a barák postavíme o kus dál. Já jsem ti to říkal, povídá mu druhý, ještě, že se to u nás neřeší a že ti tam z toho neudělají turistickou atrakci s vybíráním vstupného, aspoň ti tam nebudou stát fronty turistů až k baráku.“

    Žít na Kosu by šlo ale po dvanácti dnech, několika kilometrech na kole, nespočet koupačkách v bazénu i moři, návštěvě Asklepiónu, hromadě dobrého jídla, jedenácti západech slunce, jedné alergické reakci, asi deseti Freddo Espresso, nákupu pravděpodobně nejdražších šatů v mém životě, jedné návštěvě doktora, třech antibiotických prášcích, dvou řeckých zábavách, dvou panácích Mastichi, jednom tanci labutího jezera na pódiu v antickém divadle, jednom tanci Macareny na zábavě a čtyřech hudebních vystoupení, byl čas jet domu.

    Ani cesta do Prahy se neobešla bez zpoždění. Seděla jsem na gejtu a pozorovala okolí. Kromě míst na sezení bylo v jednom z rohů pět košů, takových těch s barevným víkem. Byl tam jeden s červeným, modrým, žlutým, zeleným a černým víkem.

    Koše zaujali britskou holčičku, bylo jí asi něco přes rok, možná spíš kolem dvou let, běhala s dudlíkem v puse. Za holčičkou doběhla maminka, holčička ukazovala na jednotlivé koše a maminka jí říkala „red“, „green“, „blue“, holčička ukazovala znovu napřeskáčku na jednotlivé koše a maminka na to reagovala větami jako „Red for metal“, holčička byla nadšená. Běžela za tatínkem, který stál na druhé straně gejtu a táhla ho ke košům. Začala ukazovat na zelený koš a tatínek jí říká „bin“, zkouší modrý tatínek znovu říká „bin“ při dalším a dalším ukázání jen dál opakuje „bin“, „bin“. Vyprskla jsem smíchy. Brit byl rád, že byl jeho chladný humor oceněn a holčička se nešťastná vrátila za maminkou.

    A nám se nakonec podařilo vrátit zpátky domů.

  • Pije jako Dán

    Zůstaň ve střehu, čti hru, rychle reaguj, to jde pouze pokud nepiješ jako Dán.

    Čeští hokejisté za sebou mají poslední sedmý zápas v základní skupině. Za celý sedmý zápas, Česko – Kanada, padlo celkem sedm gólů. Né nejde o číslo sedm, nezačnu sčítat a odčítat čísla v datumu a nebudu tu tvrdit, jak magický to celé je.

    Vrátím se zpět k výsledkům, čtvrtý mač Česko – Dánsko dopadl celkem na jedenáct branek za utkání. Jedenáct gólů je nejvíc gólů, které během zápasů Česka, v základní skupině, padli. A víte vy co? Přesně tohle utkání jsem viděla v hospůdce. A to by bylo, abych teď nemohla říct, že jsem tam byla ve společnosti pěkných čísel.

    Hospůdka, začínající hokej a zdravá játra vnukli myšlenku „co takhle si dát za každý gól panáka?“. Ještě, že jsem i se svými dvojkami v tu chvíli byla dostatečně úzkoprsá a výzvu nepřijala. Bylo to asi poprvé, co někdo místo „jóóó gól“ řval „néééé gól“.

    Použila bych kousek verše z rapu od Smack One:

    Čísla, čísla, čísla, čísla, všichni teď řešej čísla,
    lidi prej děsej čísla, jak se zvedaj ty čísla.

    Smack One – Další rok

    Jedenáct panáků postupně padalo jako branky, v díle Klapzubova jedenáctka od Eduarda Basse. Nikdy jsem nebyla raději, že jsem se zdržela. I tak jsem ale nezahálela a vypila si alespoň góly Dánů, byli hořko sladký jako Jägermeister.

  • Fun zóna

    Fanoušci hokeje, v květnu, září jak polární zář.

    S kamarády jsme se dohodli, že na první zápas Česka, na Mistrovství světa IIHF v ledním hokeji, zajdeme do Fan zóny. Nastal pro mě typický problém, co si na takovou akci obléct. Tím trpím fakt často. Nerada jsem kdysi spávala tou dobu ještě u A., kde jsem neměla svůj kompletní šatník. Zabalit si do malého batůžku byl, a pořád i je, můj horor. O to větší, tím, že jsme plány a akce vymýšleli za pochodu. Já tak nikdy nevěděla jaký outfit si sebou zabalit aby odpovídal programu. Nic se nezměnilo ani s jedním stálým šatníkem. Hledala jsem v něm marně modro-bílo-červený outfit. No nic, namalovala jsem si alespoň rty červeně a vyrazila.

    Zachránil mě až oficiální obchod ve Fan zóně, kde jsem si vybrala červenou mikinu se lvem. Když nemám svojí vysokoškolskou ČVUT mikinu se lvem můžu aspoň hrdě nosit lva národního. Ihned jsem se do ní navlékla.

    Atmosféra ve fan zóně byla tak bujará, že jsem litovala té nové mikiny na sobě. Pivo teklo proudem nejen do lidí kolem mě ale i po lidech kolem mě. Přilepená pivem k deskám položeným na zemi jsem fandila, jak o život. No co vám budu, na „Kdo neskáče není Čech“ jsem se prostě odlepit nedokázala. Když nám rozhodčí neuznali gól, začali všude kolem lítat nadávky, já jen čekala, co dalšího s nimi přiletí. Ale k mému překvapení se buranství utišilo a všichni jsme se k sobě spokojeně tulili a nahlas skandovali „Pojďme hoši dáme gól, dáme gól, dáme gó-ó-ól“.

    Odbila desátá hodina večer, což znamenalo zavřený výčep a ztišený zvuk hokeje. To by nebylo, aby atmosféru nedotvářelo takové to naše české skandování. Každý si tu nenašel to své. Pomyslně se lidé rozdělili do tří skupin. První skandovala „My chceme pivo“, druhá „Češi do toho“ a ta třetí pískala a bučela na pořadatele, ať jdou někam s dodržováním nočního klidu. Výhra na nájezdy byla perfektní, takových radostných výkřiků, koncentrovaných na jednom místě, po desáté večer jsem už dlouho neslyšela.

    Vyprahlý jsem se odebrali do hospůdky opodál. Prožila jsem si několikanásobnou obíračku. Cena drinku odpovídala ceně dvou, což by nebyl takový problém, jako ten, že mě v půlce drinku nakonec obrali i o něj samotný.

    Asi v tu samou dobu, co jsem byla obraná, byla na obloze k vidění polární záře. Polární záři mám na bucket listu už dlouho a ještě si jí tam nějakou dobu budu muset nechat. Alespoň, že jsem viděla zazářit hokejisty a to mi ke štěstí prozatím stačí.

  • Hladová

    Už asi 5 let si čtu pravidelně každý pozdní večer 1. května báseň Máj. Tenhle pozdní večer byl jiný. 

    Ráno jsem vstala s tím, že mám kocovinu, a taky s tím, že bych si dala Bun cha. Ihned bylo jasné, že musíme vyrazit do Cà phê v Holeškách. V Praze jsou dva podniky, kde po Bun cha chrochtám blahem. „BO“ jím „CHA“ nejsu kráva. Ten druhý podnik je Andi v Nuslích. Dorazili jsme do bistra, dostali jsme jídelní lístky a ihned nám bylo řečeno, že jediné, co došlo jsou právě tyto dokonalé vepřové kuličky s rýžovými nudlemi. Všechno zlé je pro něco dobré, mně to tak donutilo si u nich poprvé v životě dát i něco jiného. Bo la lot, hovězí maso v betelových listech, opět jsem se olizovala až za ušima, nejen proto, že to bylo výborný ale taky neumím jíst na veřejnosti, takže mi to kapalo všude možně. Najedená a stále s kocovinou jsem dostala chuť na kávu. Dokutáleli jsem se na HolKu, super spojovačka, náš směr byl Grounds S16.

    Najedený a s denní dávkou kofeinu jsme vyrazili na Petřín, bylo tam ale tolik lidí a alergenů, že jsme na něj ani nedošli, nevím, co mi vadilo víc. Láska byla, láska je a to i bez alergické reakce a omezení osobního prostoru.

    Dorazili jsme domů, přišla ta smutná část dne, loučení se kvůli práci. Den předtím Prago Union na Karláku na akci Mladí ladí jazz, naladil i místní bezdomovce. Občas mám pocit, že bych si snad raději vybrala jejich způsob života ale pak jsem taky hladová, hladová nejen po jídle.