Rooted in my story

Jsem měsíc v nové práci.
Učím se, makám, odevzdávám první výstupy.

Na obědě si dnes ke mně přisedl jednatel firmy, pohladil mě po rameni a s úsměvem řekl:
„Děkuji za report, jste šikovná.“

A ve mně se něco sevřelo.

V hlavě mi bliklo hned několik věcí:
Kdybych byla chlap, udělal by to samé?
Nejsem vaše tříletá vnučka ani domácí mazlíček.

Ztuhla jsem.
Ne proto, že by to bylo přímo urážlivé.
Ale protože to nebylo profesionální.
A hlavně: nebylo to rovné.

Nejsem tu od toho, aby mě někdo utvrzoval v tom, že jsem „šikovná holka“.
Jsem zaměstnankyně. Profesionálka. Odevzdala jsem dobře odvedenou práci.

Nezpochybňuji, že to bylo myšlené „mile“.
Ale v tom je právě ten problém — že je považované za normální, že ženy v práci nedostávají profesionální respekt, ale „pochvalu“.

Tím gestem, byť možná přátelským, překročil hranici.
Ne tak, aby to bylo „na HR“, ale dost na to, aby ve mně zůstalo:
Nevidí mě jako profesionálku.

A nemyslím si, že to udělal se zlým úmyslem.
Myslím, že tohle je přesně ten jemný, všudypřítomný typ podvědomého znevažování.

Takový, kvůli kterému musí ženy pořád dokazovat, že nejsou v práci omylem.
Že si své místo zaslouží. Že umí přemýšlet, řídit, navrhovat.
Ne být šikovné.
Být respektované.

A co je na tom nejvíc znepokojující?
Že v tom nejsem sama.
Že to není výjimka.
Že je jedno, v jaké firmě jsme.
Že je jedno, o jakou generaci mužů jde.

Pořád se to děje.

Myslím, že každá z nás už někdy slyšela věty typu:

„Jé, dnešní meeting bude fajn, když tu máme ženy – aspoň bude na co koukat.“
„Musíme si dávat pozor, co říkáme – máme tu dámy.“
„Sluší ti ta sukně/šaty. Dlouho jsi žádnou/žádné neměla, viď?“

Ráda bych tomu dala závěr.
Ale pravda je, že tohle nejde uzavřít.

Člověk se s tím musí naučit žít.
Umět reagovat. Nastavit hranice.
A hlavně — nebrat si to osobně.

Ale taky: nepřestat to pojmenovávat.

Je krok vpřed zároveň krokem zpět?
Jsem vůbec naladěná na to, něco psát?
Ztrácím právě teď to, co jsem vždy považovala za svou sílu?
Kam se poděla moje trpělivost? A co ta potřeba mít vše pevně naplánované?
Do jakého bodu jsem se dostala?

Znamená klid v jedné oblasti bouři v jiné? Je to cena za rovnováhu?
Je tohle ta dospělost, o které mluvili?

Může tlak okolí nutit chtít víc, ale zároveň vyvolávat pochybnosti?
Jak přežít v prostředí, které odmítá zpomalit?
Je slabost říct „nechci víc“?

Jak moc na mě dopadá pracovní prostředí, ve kterém denně trávím tolik času?
Proč jsou některé společnosti vytažené do průmyslové oblasti, kde není okolní život?
Jsem jediná, kdo se v tomhle prostředí cítí jako stroj?
Jak moc ovlivňuje nedostatek kaváren, restaurací a prostoru pro chvíle oddechu mou energii a chuť vydržet celý pracovní den?

Je nespokojenost známkou vděčnosti, nebo jejího nedostatku?
Kolik má intuice prostoru ve světě, kde se musí všechno zdůvodnit?
Měla bych se držet jistoty, nebo risknout chaos?
Když přijímám, že jedinou jistotou je nejistota – co dál?
Můžu stavět něco stabilního na pohyblivém písku?
Není přijetí nejistoty ten první pevný bod?

Ujela jsem autem tři kilometry. Možná to zní jako nic moc, ale já neřídila skoro deset let – takže i těch pár kilometrů je pro mě velký posun dopředu. Konečně na to došlo. Tolik strachů překonaných… Teď už jen pokračovat v řízení, třeba až do Norska za polární září.

Pokračuju i s angličtinou. Na language exchange mi došlo, že je často těžší vysvětlit cizinci češtinu než překonat strach z mluvení anglicky. Ale když se obě strany chtějí domluvit, domluví se. I když… to taky není úplně pravda. Jeden headhunter mě po telefonu dostal do úzkých – a to právě v angličtině. A tak jsem se sama připravila o šanci bydlet v domě a pracovat v kancelářské budově od stejného českého architekta. Ale co – když se jedny dveře zavřou…

Za každou skvělou věcí je dalších pár, které už tak skvělé nejsou. Momentálně skoro odpočítávám hodiny do předání klíčů. Logistika stěhování je náročná – v hlavě mi běží scénáře, skládám krabice podle skříněk, podle toho, co půjde rovnou do sklepa, co do koupelny, co pod skříňku pod televizi…

Zbytek věcí, které přežily „nálet“ na vlastní majetek, se snažím nějak rozumně poskládat. Nemám ráda, když je třeba jen jedna tužka mimo své místo. Jsem trochu posedlá řádem – miluju, když mají věci své místo, a ideálně když jich je co nejmíň.

Naštěstí v Nuslích funguje tichá dohoda o nočním „recyklování“ – co necháte u popelnic, to do rána zmizí. Vinted? Už mě nebaví se s tím srát.

Velikonoce mi jen potvrdily, že jsem holka z města. Barvit vajíčka a péct mě baví, to jo – ale ta tradice pomlázky? Pořád mi připadá zvláštní. I když mě dostala jedna historka – jedna paní uvázala na pomlázku pentličku s nápisem „Vzpomínáme“. Černý humor level expert. Takový u nás v Praze nemáme.

Mezitím jsem prostudovala smlouvu k bytu i pracovní smlouvu… a pořád nemám ráda ten právnický jazyk. Četla jsem je víckrát než tenhle text – a stejně jen doufám, že tam nejsou žádné kličky.

Ale co. Kličky-nekličky, hlavně že už brzy vezmu za novou kliku.

Dokola vyprávím svůj příběh na pohovorech – kdo jsem, jaká jsem, co mě formuje, co mi jde a co mi dává zabrat. Mluvím o svých očekáváních, o tom, co mě zajímá a kam směřuju. A stejně tak se ptám ostatních – co potřebují, koho hledají. Společně pak zjišťujeme, kde by se naše cesty mohly potkat.

Občas při tom sdílení zmíním i jednu konkrétní zkušenost – design sprint, pět dní, kdy jsme v týmu navrhovali prototyp aplikace pro stěhováky. Něco jako Bolt, ale pro stěhovací služby. Možná jsem si tím ten pohyb přivolala i do vlastního života.

Za poslední čtyři měsíce se u mě změnilo hodně. Hlavně uvnitř. A teď se k tomu přidává i změna zvenčí. Postupně se balím do krabic. Vyházela jsem skoro všechno, co jsem kdy vlastnila. Čím míň věcí mám, tím líp se cítím. Držet se věcí je jako držet se minulosti – a těch pár sekund radosti za to většinou nestojí, nerada utírám prach – jsem na něj alergická.

Zůstávám v Praze, ale zkouším ji žít jinak. Objevovat nové části města je vlastně kouzelný. A já se nemůžu dočkat svého nového hoodu.

Je to trochu šílený, ale než člověk vůbec dostane klíče od podnájmu, musí v Praze vysolit šestimístnou částku. Takže dál vesele pokračuju – bez peněz, bez věcí, ale vždycky připravená na rychlou změnu.

Můj současný manifest změny?

Nejsem statická. Měním se.
S každým rozhovorem, zkušeností, stěhováním, pohovorem.
Vyprávím svůj příběh znovu a znovu – kdo jsem, co mi jde, co naopak ne a co mě žene dopředu.
Ptám se stejně jako odpovídám. Hledám průniky. Možnosti, jak se potkat.

Změna není jen venku – je i uvnitř.
Rozhodla jsem se nepoutat.
Ne na věci, ne na místa.
Co neslouží, to odchází.
Víc prostoru. Míň tíhy. Víc já.

Pět dní jsme tvořili budoucnost pro stěhováky.
Teď ji tvořím pro sebe.

Praha je moje. Ale jinak.
Nová čtvrť, nový dech.
Věci balím, ale sebe spíš otvírám.

Budu bez věcí, bez jistot, bez nadbytku.
Ale budu připravená.
Na změnu.
Na pohyb.
Na život, co se vejde do krabice – i mimo ni.

Přeliv hotový, příliv v nedohlednu. Moře, oceán a vitamín „sea“ je nedostatečný.

Někdy si věřím málo, jindy až moc. Úspory se tenčí, energie taky. Koupila jsem si nový outfit a zase si nechala udělat nový sestřih, abych byla připravená na novou práci… kterou ale nakonec nemám. Opustila jsem korporát, abych se vrhla do menšího a dynamického prostředí. První kolo na pozici projektového koordinátora bylo úspěšné, začala jsem si věřit. Ale druhé kolo, v malé dynamické firmě, může znamenat velkou změnu. A tak se někdy může stát, že sedíte naproti dvěma mladým lidem, kteří svůj závod do třicítky stihli, ale nemají vlastně úplně jasno, koho k sobě hledají. Nevěděla jsem, že „dynamická malá firma“ může znamenat i to, že se vám mezi prvním a druhým kolem změní samotná pozice. Ale kolik lidí se už bez větších zkušeností s vedením týmu ocitlo ve druhém kole na pozici provozního ředitele?

Bruslila jsem na plovárně o sto šest – Michal Horák by byl pyšnej. Že to nestačilo? Ani trochu mě to nepřekvapuje. Ale zkušenost to byla dobrá. A já přesto pořád hledám dynamickou společnost.

Here I am. Will you send me an angel?

Říká se, že si ženy mění účes, když přichází zlom v jejich životě. Nikdy jsem velkou změnu nepotřebovala – až teď. A i když jsem mohla vsadit na top stylistu, rozhodla jsem se dát šanci juniorovi. Věřila jsem, že když dostane příležitost, odvede skvělou práci. A výsledek? Naprostá spokojenost. Možná to trvalo o něco déle, ale stálo to za to.

Než jsem si ale byla schopná srovnat v hlavě, jakou příležitost potřebuji proměnit já, už bych měla jít na přetónování.

Poslední dobou mám problém všechno nějak poskládat, shrnout a dát tomu logický rámec. Chvíli přemýšlím o budoucnosti, žiju přítomností a občas se vracím do minulosti – třeba když stříhám video z digitalizovaných VHS. 58 hodin záznamu, 15 let vzpomínek, a to celé se snažím smrsknout do třiceti minut. To je jako pokusit se odprezentovat za 60 vteřin na kameře, protože přesně takové jsou teď nové požadavky firem.

Stejně jako nedokážu poslouchat svůj hlas ve videu, nedokážu poslouchat stížnosti na migranty. Ne, nekradou mi práci. Ne, nevidím v tom problém, že tady jsou. A kdybych mohla, odvezla bych sem klidně celou rodinu z Blízkého východu. Ale neudělám to, protože tahle společnost na to není připravená. A možná mají větší klid v neklidném státě než mezi slovními urážkami.

Učím se nechat věci plynout. Brát si k srdci větu: Co můžeš ovlivnit, ovlivni. Ostatní pusť z hlavy. Přestala jsem číst zprávy, které mě dokážou stáhnout ke dnu. Lidé, kteří si potřebují postěžovat, si vyslechnu, ale na víc teď prostě nemám kapacitu. Některé vzpomínky si nechávám, jiné pouštím. Některým příležitostem dávám šanci, i když se zdají nejisté, třeba jako malování monstery přes ArtMoment – pojmenovala jsem ji trefně jako MonstError.

Protože tohle není jen o novém střihu. Je to o tom, jít do kavárny a mluvit anglicky, i když mi ta představa nahání husí kůži. Dělat věci, které mě děsí. Je to o tom říkat ne a vědět, kdy říct ano. Je to o tom investovat správně. A vzhledem k tomu, že se mi to na burze nedaří, zkusím to v oblasti vzdělání – tam to půjde snad lépe.