Rooted in my story

Ujela jsem autem tři kilometry. Možná to zní jako nic moc, ale já neřídila skoro deset let – takže i těch pár kilometrů je pro mě velký posun dopředu. Konečně na to došlo. Tolik strachů překonaných… Teď už jen pokračovat v řízení, třeba až do Norska za polární září.

Pokračuju i s angličtinou. Na language exchange mi došlo, že je často těžší vysvětlit cizinci češtinu než překonat strach z mluvení anglicky. Ale když se obě strany chtějí domluvit, domluví se. I když… to taky není úplně pravda. Jeden headhunter mě po telefonu dostal do úzkých – a to právě v angličtině. A tak jsem se sama připravila o šanci bydlet v domě a pracovat v kancelářské budově od stejného českého architekta. Ale co – když se jedny dveře zavřou…

Za každou skvělou věcí je dalších pár, které už tak skvělé nejsou. Momentálně skoro odpočítávám hodiny do předání klíčů. Logistika stěhování je náročná – v hlavě mi běží scénáře, skládám krabice podle skříněk, podle toho, co půjde rovnou do sklepa, co do koupelny, co pod skříňku pod televizi…

Zbytek věcí, které přežily „nálet“ na vlastní majetek, se snažím nějak rozumně poskládat. Nemám ráda, když je třeba jen jedna tužka mimo své místo. Jsem trochu posedlá řádem – miluju, když mají věci své místo, a ideálně když jich je co nejmíň.

Naštěstí v Nuslích funguje tichá dohoda o nočním „recyklování“ – co necháte u popelnic, to do rána zmizí. Vinted? Už mě nebaví se s tím srát.

Velikonoce mi jen potvrdily, že jsem holka z města. Barvit vajíčka a péct mě baví, to jo – ale ta tradice pomlázky? Pořád mi připadá zvláštní. I když mě dostala jedna historka – jedna paní uvázala na pomlázku pentličku s nápisem „Vzpomínáme“. Černý humor level expert. Takový u nás v Praze nemáme.

Mezitím jsem prostudovala smlouvu k bytu i pracovní smlouvu… a pořád nemám ráda ten právnický jazyk. Četla jsem je víckrát než tenhle text – a stejně jen doufám, že tam nejsou žádné kličky.

Ale co. Kličky-nekličky, hlavně že už brzy vezmu za novou kliku.

Dokola vyprávím svůj příběh na pohovorech – kdo jsem, jaká jsem, co mě formuje, co mi jde a co mi dává zabrat. Mluvím o svých očekáváních, o tom, co mě zajímá a kam směřuju. A stejně tak se ptám ostatních – co potřebují, koho hledají. Společně pak zjišťujeme, kde by se naše cesty mohly potkat.

Občas při tom sdílení zmíním i jednu konkrétní zkušenost – design sprint, pět dní, kdy jsme v týmu navrhovali prototyp aplikace pro stěhováky. Něco jako Bolt, ale pro stěhovací služby. Možná jsem si tím ten pohyb přivolala i do vlastního života.

Za poslední čtyři měsíce se u mě změnilo hodně. Hlavně uvnitř. A teď se k tomu přidává i změna zvenčí. Postupně se balím do krabic. Vyházela jsem skoro všechno, co jsem kdy vlastnila. Čím míň věcí mám, tím líp se cítím. Držet se věcí je jako držet se minulosti – a těch pár sekund radosti za to většinou nestojí, nerada utírám prach – jsem na něj alergická.

Zůstávám v Praze, ale zkouším ji žít jinak. Objevovat nové části města je vlastně kouzelný. A já se nemůžu dočkat svého nového hoodu.

Je to trochu šílený, ale než člověk vůbec dostane klíče od podnájmu, musí v Praze vysolit šestimístnou částku. Takže dál vesele pokračuju – bez peněz, bez věcí, ale vždycky připravená na rychlou změnu.

Můj současný manifest změny?

Nejsem statická. Měním se.
S každým rozhovorem, zkušeností, stěhováním, pohovorem.
Vyprávím svůj příběh znovu a znovu – kdo jsem, co mi jde, co naopak ne a co mě žene dopředu.
Ptám se stejně jako odpovídám. Hledám průniky. Možnosti, jak se potkat.

Změna není jen venku – je i uvnitř.
Rozhodla jsem se nepoutat.
Ne na věci, ne na místa.
Co neslouží, to odchází.
Víc prostoru. Míň tíhy. Víc já.

Pět dní jsme tvořili budoucnost pro stěhováky.
Teď ji tvořím pro sebe.

Praha je moje. Ale jinak.
Nová čtvrť, nový dech.
Věci balím, ale sebe spíš otvírám.

Budu bez věcí, bez jistot, bez nadbytku.
Ale budu připravená.
Na změnu.
Na pohyb.
Na život, co se vejde do krabice – i mimo ni.

Přeliv hotový, příliv v nedohlednu. Moře, oceán a vitamín „sea“ je nedostatečný.

Někdy si věřím málo, jindy až moc. Úspory se tenčí, energie taky. Koupila jsem si nový outfit a zase si nechala udělat nový sestřih, abych byla připravená na novou práci… kterou ale nakonec nemám. Opustila jsem korporát, abych se vrhla do menšího a dynamického prostředí. První kolo na pozici projektového koordinátora bylo úspěšné, začala jsem si věřit. Ale druhé kolo, v malé dynamické firmě, může znamenat velkou změnu. A tak se někdy může stát, že sedíte naproti dvěma mladým lidem, kteří svůj závod do třicítky stihli, ale nemají vlastně úplně jasno, koho k sobě hledají. Nevěděla jsem, že „dynamická malá firma“ může znamenat i to, že se vám mezi prvním a druhým kolem změní samotná pozice. Ale kolik lidí se už bez větších zkušeností s vedením týmu ocitlo ve druhém kole na pozici provozního ředitele?

Bruslila jsem na plovárně o sto šest – Michal Horák by byl pyšnej. Že to nestačilo? Ani trochu mě to nepřekvapuje. Ale zkušenost to byla dobrá. A já přesto pořád hledám dynamickou společnost.

Here I am. Will you send me an angel?

Říká se, že si ženy mění účes, když přichází zlom v jejich životě. Nikdy jsem velkou změnu nepotřebovala – až teď. A i když jsem mohla vsadit na top stylistu, rozhodla jsem se dát šanci juniorovi. Věřila jsem, že když dostane příležitost, odvede skvělou práci. A výsledek? Naprostá spokojenost. Možná to trvalo o něco déle, ale stálo to za to.

Než jsem si ale byla schopná srovnat v hlavě, jakou příležitost potřebuji proměnit já, už bych měla jít na přetónování.

Poslední dobou mám problém všechno nějak poskládat, shrnout a dát tomu logický rámec. Chvíli přemýšlím o budoucnosti, žiju přítomností a občas se vracím do minulosti – třeba když stříhám video z digitalizovaných VHS. 58 hodin záznamu, 15 let vzpomínek, a to celé se snažím smrsknout do třiceti minut. To je jako pokusit se odprezentovat za 60 vteřin na kameře, protože přesně takové jsou teď nové požadavky firem.

Stejně jako nedokážu poslouchat svůj hlas ve videu, nedokážu poslouchat stížnosti na migranty. Ne, nekradou mi práci. Ne, nevidím v tom problém, že tady jsou. A kdybych mohla, odvezla bych sem klidně celou rodinu z Blízkého východu. Ale neudělám to, protože tahle společnost na to není připravená. A možná mají větší klid v neklidném státě než mezi slovními urážkami.

Učím se nechat věci plynout. Brát si k srdci větu: Co můžeš ovlivnit, ovlivni. Ostatní pusť z hlavy. Přestala jsem číst zprávy, které mě dokážou stáhnout ke dnu. Lidé, kteří si potřebují postěžovat, si vyslechnu, ale na víc teď prostě nemám kapacitu. Některé vzpomínky si nechávám, jiné pouštím. Některým příležitostem dávám šanci, i když se zdají nejisté, třeba jako malování monstery přes ArtMoment – pojmenovala jsem ji trefně jako MonstError.

Protože tohle není jen o novém střihu. Je to o tom, jít do kavárny a mluvit anglicky, i když mi ta představa nahání husí kůži. Dělat věci, které mě děsí. Je to o tom říkat ne a vědět, kdy říct ano. Je to o tom investovat správně. A vzhledem k tomu, že se mi to na burze nedaří, zkusím to v oblasti vzdělání – tam to půjde snad lépe.

Nejlépe vás naučí mluvit lidé, kteří dělají telemarketing. Sama jsem se s tímto skillem nenarodila, nebyl mi vrozený. Naučila jsem se to až díky tomu, že mé telefonní číslo mají snad všechny telemarketingové společnosti – a nejen ty. Můj operátor mi totiž přidělil číslo po nějakém podnikateli, takže o hovory nemám nouzi.

Pamatuji si své první takové hovory. Byla jsem z nich nervózní, někdy až špatná. Telemarkeťáci se do mě pustili, a když slyšeli, že se nadechuji, ještě víc zintenzivnili svůj monolog. Přerušit je? Nemyslitelné. Když mi bylo osmnáct, dokonce jsem souhlasila s pojištěním ke kartě – jen abych si pak uvědomila, že hodnota mého pojištěného majetku je nula nula nic a že to celé postrádá smysl.

Od té doby mi týdně volá minimálně pět lidí, a kolik hovorů už to bylo celkem, ani nechci počítat. Ale jedno vím jistě – dnes už bych telemarkeťáky snad mohla i školit.

Nikdy na nikoho nejsem arogantní, drzá ani nepříjemná. Pořád si uvědomuji, že jsou to jen lidé, kteří prostě dělají svou práci. Ale ten pocit ovládnout ten hovor a vést ho, jak chci já, a ne jak chtějí oni, je prostě naplňující. Loučit se se smíchem a bez toho aniž bych něco odsouhlasila, něco si objednala, nebo si domluvila schůzku, je tak osvobozující.

Nejmenovanému podnikateli jsem roky dělala nezištně asistentku, aniž by o tom měl sebemenší tušení. Přepojovala jsem hovory, popovídala si s lidmi (některými i opakovaně) a občas měla pocit, že už patřím do jeho společnosti.

Pokud nezvedáte cizí čísla, mluvím právě k vám. Nemáte ani tušení, o co přicházíte! Jedno velké díky patří právě mému operátorovi za to, že mé číslo prodal snad všem. Díky němu mám za ty roky slušnou školu komunikace.

Ráno jsem si nasadila hodinky opačně. Všimla jsem si toho až ve dvě odpoledne. Krásný, jak si teď můžu dovolit neřešit každou minutu svého života. Jediný deadline, který momentálně hlídám, je ten spotřební u jídla.

Všichni kolem mě plodí nový život. Já taky! Na malinách, které mi už po jednom dni šly naproti a navíc jim narostly šedivé chloupky. Zvládla jsem to rychleji než všichni ostatní — a bez kočárku! Dokonce jsem se i vyspala, a to zatraceně dobře!

Hodně času teď trávím se synovcem. Po každém dni s ním jsem zmuchlaná, jako bych měla kocovinu. Každá matka, která tohle zvládá, má můj nehynoucí obdiv. Já po jednom dni — ani ne celém — padám do kómatu.

Moje statistiky kroků bez sedavého zaměstnání prudce vzrostly a reflexy se pomalu blíží k dokonalosti — ať už na padající předměty, nebo padající dítě. Nemůžu se dočkat jeho období „Catch me if you can“. Matky by v tu chvíli trumfly spoustu sportovců — kdyby ovšem měly čas to vůbec řešit.