Odejít ze zaměstnání je poměrně velký krok. O to větší, když nemáte úplně jasno, co bude dál.

Podepsaná výpověď, dvouměsíční výpovědní lhůta, která překvapivě rychle utekla. Dva týdny před jejím koncem jsem si položila dvě jednoduché otázky: „Co v současné práci nebylo podle mých představ? A při jaké činnosti mi běžel čas a dostávala jsem se automaticky do flow?“

Vzpomněla jsem si na ty chvíle, kdy jsem ztratila pojem o čase. Kdy jsem byla naprosto pohlcená tím, co dělám, a zapomněla na svět kolem sebe. A přesto – z nějakého důvodu jsem si za ty dva roky nikdy neřekla: „Tohle je ono. To bych měla dělat naplno.“

Během prvních tří dní, kdy mě už nic nesvazuje, jsem si všimla něčeho zvláštního. Najednou mám energii, kterou jsem dřív neměla. Tolik věcí, co jsem stihla za tyhle tři dny, bych předtím nezvládla ani za týden. Směs strachu a nejistoty postupně vystřídal osvobozující pocit nového začátku. Úleva, nadšení a chuť plánovat něco nového. A protože jsem dle významu svého křestního jména dítětem Vánoc, kdy jindy si dopřát volný měsíc než právě ten vánoční?