Netušila jsem, že mi návštěva toalety přinese tolik radosti. A to obzvlášť, když z pěti toalet byly tři pětiny dámské. Slyšela jsem nějakou paní, jak s velkým nadšením říká – lépe řečeno, čte – „Dámy, dámy, dámy…“ a já za každé „dámy“ doplňovala: „nedá mi.“ Ještě že na toaletách nerostou sedmikrásky: „dá mi“, „nedá mi“, přece dámy nedělají.

Byla jsem na Jatkách (78) a teď odpočívám v euforii. Představení R.I.E (Rest in Euphoria) od Cirk La Putyka byl pro mě katalyzátor kreativity. Taky jsem se stihla zamyslet nad pyramidou potřeb. Pokulhávám někde na druhém schodu, schodu – Jistoty. S jistotou vím jen to, že v Praze ještě nebyla ani pořádná zima a přesto jsem už ztratila dva kulichy.

Taky jsem navštívila své milované Brno. Byla jsem v Moravské galerii na výstavě Art Design Fashion a Made in Fire. Vzpomněla jsem si, jak moje mamka odebírala časopis s bytovým designem a já si ho vždycky půjčovala. Procházela jsem jednotlivé stránky a představovala si, kam by se všechny ty úžasné kousky hodily, a jak by měl vypadat byt mých snů. Tahle výstava byla jako procházet se v tom časopisu – křesla, vázy, skleničky, talíře, všechno možné a naprosto božská kredenc. Milovala jsem to.

Nedá mi to – jedinou jistotou v životě je prostě nejistota. Ale pokud pokulhávám na jednom schodě aspoň vím, že se pořád šplhám nahoru. Co když že je nahoře kredenc mých snů? A i kdyby tam nebyla, pořád je lepší mít příběh o ztracených kulichách než žádný příběh vůbec.