Dokola vyprávím svůj příběh na pohovorech – kdo jsem, jaká jsem, co mě formuje, co mi jde a co mi dává zabrat. Mluvím o svých očekáváních, o tom, co mě zajímá a kam směřuju. A stejně tak se ptám ostatních – co potřebují, koho hledají. Společně pak zjišťujeme, kde by se naše cesty mohly potkat.

Občas při tom sdílení zmíním i jednu konkrétní zkušenost – design sprint, pět dní, kdy jsme v týmu navrhovali prototyp aplikace pro stěhováky. Něco jako Bolt, ale pro stěhovací služby. Možná jsem si tím ten pohyb přivolala i do vlastního života.

Za poslední čtyři měsíce se u mě změnilo hodně. Hlavně uvnitř. A teď se k tomu přidává i změna zvenčí. Postupně se balím do krabic. Vyházela jsem skoro všechno, co jsem kdy vlastnila. Čím míň věcí mám, tím líp se cítím. Držet se věcí je jako držet se minulosti – a těch pár sekund radosti za to většinou nestojí, nerada utírám prach – jsem na něj alergická.

Zůstávám v Praze, ale zkouším ji žít jinak. Objevovat nové části města je vlastně kouzelný. A já se nemůžu dočkat svého nového hoodu.

Je to trochu šílený, ale než člověk vůbec dostane klíče od podnájmu, musí v Praze vysolit šestimístnou částku. Takže dál vesele pokračuju – bez peněz, bez věcí, ale vždycky připravená na rychlou změnu.

Můj současný manifest změny?

Nejsem statická. Měním se.
S každým rozhovorem, zkušeností, stěhováním, pohovorem.
Vyprávím svůj příběh znovu a znovu – kdo jsem, co mi jde, co naopak ne a co mě žene dopředu.
Ptám se stejně jako odpovídám. Hledám průniky. Možnosti, jak se potkat.

Změna není jen venku – je i uvnitř.
Rozhodla jsem se nepoutat.
Ne na věci, ne na místa.
Co neslouží, to odchází.
Víc prostoru. Míň tíhy. Víc já.

Pět dní jsme tvořili budoucnost pro stěhováky.
Teď ji tvořím pro sebe.

Praha je moje. Ale jinak.
Nová čtvrť, nový dech.
Věci balím, ale sebe spíš otvírám.

Budu bez věcí, bez jistot, bez nadbytku.
Ale budu připravená.
Na změnu.
Na pohyb.
Na život, co se vejde do krabice – i mimo ni.