Už asi 5 let si čtu pravidelně každý pozdní večer 1. května báseň Máj. Tenhle pozdní večer byl jiný. 

Ráno jsem vstala s tím, že mám kocovinu, a taky s tím, že bych si dala Bun cha. Ihned bylo jasné, že musíme vyrazit do Cà phê v Holeškách. V Praze jsou dva podniky, kde po Bun cha chrochtám blahem. „BO“ jím „CHA“ nejsu kráva. Ten druhý podnik je Andi v Nuslích. Dorazili jsme do bistra, dostali jsme jídelní lístky a ihned nám bylo řečeno, že jediné, co došlo jsou právě tyto dokonalé vepřové kuličky s rýžovými nudlemi. Všechno zlé je pro něco dobré, mně to tak donutilo si u nich poprvé v životě dát i něco jiného. Bo la lot, hovězí maso v betelových listech, opět jsem se olizovala až za ušima, nejen proto, že to bylo výborný ale taky neumím jíst na veřejnosti, takže mi to kapalo všude možně. Najedená a stále s kocovinou jsem dostala chuť na kávu. Dokutáleli jsem se na HolKu, super spojovačka, náš směr byl Grounds S16.

Najedený a s denní dávkou kofeinu jsme vyrazili na Petřín, bylo tam ale tolik lidí a alergenů, že jsme na něj ani nedošli, nevím, co mi vadilo víc. Láska byla, láska je a to i bez alergické reakce a omezení osobního prostoru.

Dorazili jsme domů, přišla ta smutná část dne, loučení se kvůli práci. Den předtím Prago Union na Karláku na akci Mladí ladí jazz, naladil i místní bezdomovce. Občas mám pocit, že bych si snad raději vybrala jejich způsob života ale pak jsem taky hladová, hladová nejen po jídle.