Fanoušci hokeje, v květnu, září jak polární zář.

S kamarády jsme se dohodli, že na první zápas Česka, na Mistrovství světa IIHF v ledním hokeji, zajdeme do Fan zóny. Nastal pro mě typický problém, co si na takovou akci obléct. Tím trpím fakt často. Nerada jsem kdysi spávala tou dobu ještě u A., kde jsem neměla svůj kompletní šatník. Zabalit si do malého batůžku byl, a pořád i je, můj horor. O to větší, tím, že jsme plány a akce vymýšleli za pochodu. Já tak nikdy nevěděla jaký outfit si sebou zabalit aby odpovídal programu. Nic se nezměnilo ani s jedním stálým šatníkem. Hledala jsem v něm marně modro-bílo-červený outfit. No nic, namalovala jsem si alespoň rty červeně a vyrazila.

Zachránil mě až oficiální obchod ve Fan zóně, kde jsem si vybrala červenou mikinu se lvem. Když nemám svojí vysokoškolskou ČVUT mikinu se lvem můžu aspoň hrdě nosit lva národního. Ihned jsem se do ní navlékla.

Atmosféra ve fan zóně byla tak bujará, že jsem litovala té nové mikiny na sobě. Pivo teklo proudem nejen do lidí kolem mě ale i po lidech kolem mě. Přilepená pivem k deskám položeným na zemi jsem fandila, jak o život. No co vám budu, na „Kdo neskáče není Čech“ jsem se prostě odlepit nedokázala. Když nám rozhodčí neuznali gól, začali všude kolem lítat nadávky, já jen čekala, co dalšího s nimi přiletí. Ale k mému překvapení se buranství utišilo a všichni jsme se k sobě spokojeně tulili a nahlas skandovali „Pojďme hoši dáme gól, dáme gól, dáme gó-ó-ól“.

Odbila desátá hodina večer, což znamenalo zavřený výčep a ztišený zvuk hokeje. To by nebylo, aby atmosféru nedotvářelo takové to naše české skandování. Každý si tu nenašel to své. Pomyslně se lidé rozdělili do tří skupin. První skandovala „My chceme pivo“, druhá „Češi do toho“ a ta třetí pískala a bučela na pořadatele, ať jdou někam s dodržováním nočního klidu. Výhra na nájezdy byla perfektní, takových radostných výkřiků, koncentrovaných na jednom místě, po desáté večer jsem už dlouho neslyšela.

Vyprahlý jsem se odebrali do hospůdky opodál. Prožila jsem si několikanásobnou obíračku. Cena drinku odpovídala ceně dvou, což by nebyl takový problém, jako ten, že mě v půlce drinku nakonec obrali i o něj samotný.

Asi v tu samou dobu, co jsem byla obraná, byla na obloze k vidění polární záře. Polární záři mám na bucket listu už dlouho a ještě si jí tam nějakou dobu budu muset nechat. Alespoň, že jsem viděla zazářit hokejisty a to mi ke štěstí prozatím stačí.