Dnes jsem vstala z postele. To byl můj dnešní největší úspěch.

Nezachránila jsem svět, nevyřešila projekt a dokonce ani malý úkol, který mě má posunout. Nebyla jsem ani usměvavá verze sebe z fotek.

Ale i tohle období si chci pamatovat.

Věděla jsem, že to bude těžké. Ale neměla jsem představu, jak moc.

S novou prací v novém oboru se sešlo něco, co člověku umí podrazit nohy nejvíc… nemoc. Ne ta běžná, kdy kašlete, máte rýmu a pár dní se potíte s horečkou.

Ale ta, která vám může vzít sen o budoucnosti.

Je to zvláštní ironie: jít si za lepším životem, snažit se, růst, měnit směr… a přitom zjistit, že právě v době, kdy se nejvíc snažíte něco vybudovat, se vám možná budoucnost začíná rozpadat pod rukama.

A to nejhorší? Pravdu zjistíte až v budoucnu.

Politickou situaci ignoruju. Situaci ve světě taky. Buď pracuju, nebo spím.

Občas si nadávám, že jsem si nevzala neschopenku, i když vím, že bez práce bych se zhroutila. Paradox, že? Práce mě drží nad vodou, protože mi dává, na co jiného myslet a zároveň je to ona, kdo mi teď v začátcích dává pocit, že za moc nestojím. 

Dneska mám pocit, že držím jen silou vůle. Ale je to jen den mezi včerejškem a zítřkem.