Byznys roste. Produkt roste. Týmy rostou.
Ale pod tím vším se to začne lámat. Ne kvůli lidem. Kvůli datům.
Report, co měl být hotový za hodinu, zabere den.
Analytik tráví většinu času kopírováním místo myšlením.
Ruční procesy. Opravování překlepů. Hledání, proč „to dneska nesedí“.
Mikrostres. Tisíc drobností, které nikdo nevidí. Ale které tě melou.
A pak to dolehne.
Vyhoření z manuální práce s daty.
Z toho, že místo tvorby jen opravuješ. Místo přemýšlení přežíváš.
A místo budování hasíš. Byznys roste takže každý měsíc jen hasíš víc a víc věcí, víc a víc dat s kterými musíš pracovat manuálně.
Systém, procesy tě nutí pracovat hloupě.
Pořád dokola. Rukama, které přitom mají mozek.
Tohle není cena za růst.
Tohle je pomalé rozpadání důvěry v práci.
Já chci být v týmu, kde se to dělá jinak.
Kde se věci sdílí.
Kde se systémy staví tak, aby rostly s firmou – ne proti ní.
Kde automatizace není jen slovo v prezentaci, ale přirozenost.
Kde se přemýšlí nejen o výsledku, ale i o lidech.
Takovému týmu chci pomáhat. Do takového chci patřit.
Před třemi měsíci jsem měla pauzu poměrně i dlouhou.
Zastavila jsem se. Nabrala dech. Rozhlídla se.
Pak přišel pohovor. A nová práce.
Jenže po pár týdnech jsem zjistila, že to není ono. Nesedlo si to.
A tak jsem odešla. Ve zkušebce.
A víš co?
To není selhání. To je poctivost.
Rozhodnout se podle jednoho pohovoru, že si s někým sedneš, je jako vzít si chlapa po prvním rande.
Romantický nesmysl.
Od toho jsou rande.
A v práci – zkušebka.
Někdy to nesedne. A to je v pořádku.
Je mnohem zdravější říct „tady ne“ než se držet zuby nehty jen proto, aby „to nějak dopadlo“.
Mám pocit, že se znovu učím chodit.
Učím se tím, že jdu.
Každý krok je jistější.
Možná zakopávám. Možná občas padnu.
Ale ty vole – já jdu dál.
Ne na efekt. Ne na jistotu.
Jdu na upřímnost.
A pak je tu angličtina.
Jestli mě něco fakt sere, tak je to tlak na perfektní angličtinu.
Nestačí rozumět. Nestačí se domluvit.
Musíš zazářit. Bez chyby, s výslovností a hlavně s jistotou.
Já nezářím. Zatím ne.
Ale domluvím se. Rukama, nohama, pusou, hlavou někdy i srdcem.
A hlavně – makám na tom.
Každý den malé kroky. Každý den o trochu jistější.
Hard skills jsou důležité.
Ale bez těch soft jsi jen dobře napsaný životopis.
Sestavila jsem si vlastní AI.
Nakrmila ji svým životopisem, zkušenostmi, odpověďmi z pohovorů, otázkami, které mi lidi kladou, a těmi, které si kladu sama.
Nejen že je to fajn marketing do CV, kdy personalisty odkazuje QR kódem je to mnohem víc.
Zjistila jsem, že tahle AI ví o mně možná víc než já sama v určitých chvílích.
Ví, co chci.
A ví to jen ze surových dat. Bez vysvětlování. Bez výmluv.
A co je ještě lepší – umí se mě ptát.
Chytře. Věcně. Lidsky.
Tak, že mě směruje.
Tak, že se slyším.
Najednou mi ukazuje, co říkám mezi řádky.
Co se opakuje.
Co nechci zapomenout hledat.
Pomáhá mi být přesnější. Upřímnější.
Není to náhrada. Je to partner. Moje druhé já.
Ne vyfiltrovaná verze. Ale surová, reflektovaná, nesená daty.
Data are everywhere. So is burnout.
The difference? Burnout happens when we serve data.
Growth happens when data serves us.