Moje příběhy by možná měly končit slevovým kódem na terapii, ale na to si nehraju.
Terapeuta jsem nějakou dobu neviděla, ale asi bych si ho měla zase naplánovat.

To je tak, když začneš od nuly, začneš totiž i za míň.
A pak váháš, jestli dřív zaplatit psychologa, nebo lítačku.
Vyhrála to lítačka.

Jenže po čtrnácti dnech léčby mě čeká dalších dvacet s antibiotiky.
Takže jsem si zjevně vybrala špatně.
Místo lítačky to měl být terapeut.

Každý den je náročný, bolavý a smutný.
Fyzická bolest je nakonec ta lepší varianta.
Pracuju dál, protože jsem chtěla zaměstnat hlavu,
ale v práci se mi nedaří, takže se prostě jen snažím přežít.

Čtyřiadvacet dní do mých osmadvaceti
a mám jasno jen v jednom:
můj život byl chvíli plný špatných rozhodnutí.
A kdyby pomáhalo utíkat,
už dávno bych vytáhla své druhé občanství a vypadla.

Tohle období je jen o tom vydržet.
A jelikož se nechci oddávat třicetičtyřem dnům na práškách, které jen maskují bolest, rodina mi pomohla najít jinou cestu.
Takovou podporu bych přála každému.

I v tomhle shitu existuje jiná cesta.
Jiné druhy medicíny.
Jeden velmi chytrý muž mi řekl: „Jdi pořád dopředu.“
Jdu.
Jen zkusím jít po boku trochu jiných doktorů.

TČM.
Jsem otevřená nové cestě — stejně jako tenhle příběh jiným.