Nejlépe vás naučí mluvit lidé, kteří dělají telemarketing. Sama jsem se s tímto skillem nenarodila, nebyl mi vrozený. Naučila jsem se to až díky tomu, že mé telefonní číslo mají snad všechny telemarketingové společnosti – a nejen ty. Můj operátor mi totiž přidělil číslo po nějakém podnikateli, takže o hovory nemám nouzi.

Pamatuji si své první takové hovory. Byla jsem z nich nervózní, někdy až špatná. Telemarkeťáci se do mě pustili, a když slyšeli, že se nadechuji, ještě víc zintenzivnili svůj monolog. Přerušit je? Nemyslitelné. Když mi bylo osmnáct, dokonce jsem souhlasila s pojištěním ke kartě – jen abych si pak uvědomila, že hodnota mého pojištěného majetku je nula nula nic a že to celé postrádá smysl.

Od té doby mi týdně volá minimálně pět lidí, a kolik hovorů už to bylo celkem, ani nechci počítat. Ale jedno vím jistě – dnes už bych telemarkeťáky snad mohla i školit.

Nikdy na nikoho nejsem arogantní, drzá ani nepříjemná. Pořád si uvědomuji, že jsou to jen lidé, kteří prostě dělají svou práci. Ale ten pocit ovládnout ten hovor a vést ho, jak chci já, a ne jak chtějí oni, je prostě naplňující. Loučit se se smíchem a bez toho aniž bych něco odsouhlasila, něco si objednala, nebo si domluvila schůzku, je tak osvobozující.

Nejmenovanému podnikateli jsem roky dělala nezištně asistentku, aniž by o tom měl sebemenší tušení. Přepojovala jsem hovory, popovídala si s lidmi (některými i opakovaně) a občas měla pocit, že už patřím do jeho společnosti.

Pokud nezvedáte cizí čísla, mluvím právě k vám. Nemáte ani tušení, o co přicházíte! Jedno velké díky patří právě mému operátorovi za to, že mé číslo prodal snad všem. Díky němu mám za ty roky slušnou školu komunikace.