Ta dírka ve zdi by chtěla zasádrovat, není ta bílá zeď o něco míň bělejší než byla včera, co ten koberec, ten by asi chtěl vyměnit,…, jsem doma s občasným útěkem od konce října a začíná se to projevovat.

V naší společnosti je normální sdělovat si tvrdé zdravotní diagnózy místo toho abychom raději udrželi zdravou lidskou psychiku. Proč lékaři sdělují špatné zprávy, proč nikdo do prdele nemyslí na psyché?

Celé se to ve mně prohlubuje zatímco sedím v nejmenované nemocnici v čekárně gynekologicko-porodnické ambulance. Kolem mě je to samá těhulka, některé jdou do vedlejších dveří na kontrolu, jiné rovnou odváží na porodní s kontrakcemi. Jen tu tak sedím a dívám se na ty ženy vedle, které čekají, až z ambulance zavolají jejich příjmení, Přemýšlím, kolik z nich má obavu, jaká bude diagnóza jejich zdravotních problémů. Bojí se mnoho z nich, že uslyší diagnózu, „nebudete moc otěhotnět“ nebo „mohla byste mít problémy otěhotnět“? Já si tyhle myšlenky zakazuji a tak raději přemýšlím nad tím, jestli je tu někdo, kdo ve stejnou chvilku uvažuje nad otázkou, jak by takové prostředí mohlo na někoho způsobovat tlak, tlak na psychiku. 

Já svojí diagnózu ještě nemám a nějakou dobu si na ní počkám, nevím jestli jsem si vybrala nevhodnou nemocnici a nebo nevhodné období na to být nemocná. Ale stávkovat by mi nepomohlo, práce mám sice nad hlavu, přesčasy se mi neproplácí, pracuji i nemocná a budu pravděpodobně muset pracovat i o dovolené. Taková je daň za to, že je možné některé profese vykonávat i z domova a já jen mohu doufat, že s novým rokem se změní sazba i u téhle daně.