This year I met the most broken version of myself, but also the strongest.**

Nikdo si nevybírá, kdy se narodí.
Kdybych si to vybrat mohla, narodím se v létě: grilovačka, koupačka, voda, příroda, stanování. Ale zase bych si nemohla udělat vánoční narozeninovou oslavu, kterou jsem si tenhle rok opravdu užila.

A stejně jako si nevybíráme datum narození, nevybírá si ani psychika, kdy to na nás padne.

A tak se někdy stane, že na svůj oficiální narozeninový den ležíte na neschopence.
Unavení. Přehlcení. Trochu smutní.

Je to pocit, jako kdyby vás vysával mozkomor a jediné, co proti němu zabírá, jsou šťastné vzpomínky/momenty, kterých je v tu chvíli zoufale málo… Ano, dokoukala jsem nedávno Harryho Pottera.

Začnete být citliví na úplně všechno. Brečíte, třesete se, máte zimnici nebo nával horka. Neuvěřitelné, co tělo dokáže a jak rychle tím dá najevo, že už toho má dost.

Dechová cvičení, uzemňování… najednou nezabírají. A tak skončíte u doktorky, protože nespíte. A nespat dlouhodobě znamená nezvládat. Víte, že kdybyste tohle vyčerpání zase „přemohli“, nebude to vítězství, ale zrada na vlastním těle, které už nemá z čeho brát.

Vyhledat pomoc není prohra. Je to odvaha.

A tak sedíte naproti někomu, komu vyprávíte svůj příběh, taháte kapesník za kapesníkem a uvědomíte si, že ten první, nejtěžší krok už máte za sebou.

„Možná je to trauma z války.“
Upřímně? Nemyslím si to.
Mám jen pocit, že jsem mnohonásobně citlivější na všechny neřešené věci z minulosti, jako kdyby si moje tělo řeklo „tak a dost“ a odmítlo dál nést to, co jsem přecházela.

A tak se učím, jak fungovat, když je stav akutní. Když je všechno běh na dlouhou trať a vy máte problém jen vstát z postele.

Malování, zpěv, skládání Lega, koukání na filmy, pečení cukroví… najednou nejsou volnočasové aktivity, jsou to malé ostrůvky klidu, které si stavím, abych se neztratila.

Usínám s něčím měkkým v ruce. Je to jedna z technik, jak uklidnit nervový systém. Měkká jistota, která drží moje tělo pohromadě, když hlava potřebuje čas. A tak ležím a nechápu, proč moje tělo reaguje tak silně, když se kolem vlastně nic neděje.

Snažím se odnaučit tlaku sama na sebe, v práci i v životě.

Chci být jednou dobrá máma, ale šance bohužel nejsou takové, jaké bych si přála. Ne na to být dobrá, ale na to být máma. A přesto to ve mně pořád je: to přání, ten klid a víra, že až budu připravená, půjde to.

Udržet si pozitivní myšlení je někdy výkon hodný olympiády.

Chci být dobrá žena. Dobrá zaměstnankyně. Ne dokonalá.

Ale někdy nevím, jestli na to mám. Jestli zvládnu dlouhodobě udržet domácnost, mít výsledky v práci a zároveň energii na sebe i na partnera.

Nechci být ta, která je unavená a přecitlivělá. Nechci, aby mě definovalo to, co mě položilo. Chci, aby mě definovalo to, že vstávám. I když pomalu, i když nejistě, i když se třesu.

Chci se poskládat dohromady.

My broken part makes me stronger.

My strong part keeps me from breaking..