Jsem měsíc v nové práci.
Učím se, makám, odevzdávám první výstupy.

Na obědě si dnes ke mně přisedl jednatel firmy, pohladil mě po rameni a s úsměvem řekl:
„Děkuji za report, jste šikovná.“

A ve mně se něco sevřelo.

V hlavě mi bliklo hned několik věcí:
Kdybych byla chlap, udělal by to samé?
Nejsem vaše tříletá vnučka ani domácí mazlíček.

Ztuhla jsem.
Ne proto, že by to bylo přímo urážlivé.
Ale protože to nebylo profesionální.
A hlavně: nebylo to rovné.

Nejsem tu od toho, aby mě někdo utvrzoval v tom, že jsem „šikovná holka“.
Jsem zaměstnankyně. Profesionálka. Odevzdala jsem dobře odvedenou práci.

Nezpochybňuji, že to bylo myšlené „mile“.
Ale v tom je právě ten problém — že je považované za normální, že ženy v práci nedostávají profesionální respekt, ale „pochvalu“.

Tím gestem, byť možná přátelským, překročil hranici.
Ne tak, aby to bylo „na HR“, ale dost na to, aby ve mně zůstalo:
Nevidí mě jako profesionálku.

A nemyslím si, že to udělal se zlým úmyslem.
Myslím, že tohle je přesně ten jemný, všudypřítomný typ podvědomého znevažování.

Takový, kvůli kterému musí ženy pořád dokazovat, že nejsou v práci omylem.
Že si své místo zaslouží. Že umí přemýšlet, řídit, navrhovat.
Ne být šikovné.
Být respektované.

A co je na tom nejvíc znepokojující?
Že v tom nejsem sama.
Že to není výjimka.
Že je jedno, v jaké firmě jsme.
Že je jedno, o jakou generaci mužů jde.

Pořád se to děje.

Myslím, že každá z nás už někdy slyšela věty typu:

„Jé, dnešní meeting bude fajn, když tu máme ženy – aspoň bude na co koukat.“
„Musíme si dávat pozor, co říkáme – máme tu dámy.“
„Sluší ti ta sukně/šaty. Dlouho jsi žádnou/žádné neměla, viď?“

Ráda bych tomu dala závěr.
Ale pravda je, že tohle nejde uzavřít.

Člověk se s tím musí naučit žít.
Umět reagovat. Nastavit hranice.
A hlavně — nebrat si to osobně.

Ale taky: nepřestat to pojmenovávat.