Je krok vpřed zároveň krokem zpět?
Jsem vůbec naladěná na to, něco psát?
Ztrácím právě teď to, co jsem vždy považovala za svou sílu?
Kam se poděla moje trpělivost? A co ta potřeba mít vše pevně naplánované?
Do jakého bodu jsem se dostala?
Jsem líná, když mi vadí dojíždět do práce vzdálené 50 minut?
Učí se v HR, že zaměstnanec je nejcitlivější právě po podpisu pracovní smlouvy?
Měla by se tato fáze pracovního vztahu řešit s takovou opatrností, jako když se pečuje o zákazníka po nákupu?
Proč ve svých 27 letech chytám „dětskou nemoc“? Je to symbolický návrat na začátek?
Znamená klid v jedné oblasti bouři v jiné? Je to cena za rovnováhu?
Je tohle ta dospělost, o které mluvili?
Může tlak okolí nutit chtít víc, ale zároveň vyvolávat pochybnosti?
Jak přežít v prostředí, které odmítá zpomalit?
Je slabost říct „nechci víc“?
Jak moc na mě dopadá pracovní prostředí, ve kterém denně trávím tolik času?
Proč jsou některé společnosti vytažené do průmyslové oblasti, kde není okolní život?
Jsem jediná, kdo se v tomhle prostředí cítí jako stroj?
Jak moc ovlivňuje nedostatek kaváren, restaurací a prostoru pro chvíle oddechu mou energii a chuť vydržet celý pracovní den?
Je nespokojenost známkou vděčnosti, nebo jejího nedostatku?
Kolik má intuice prostoru ve světě, kde se musí všechno zdůvodnit?
Měla bych se držet jistoty, nebo risknout chaos?
Když přijímám, že jedinou jistotou je nejistota – co dál?
Můžu stavět něco stabilního na pohyblivém písku?
Není přijetí nejistoty ten první pevný bod?