Říká se, že si ženy mění účes, když přichází zlom v jejich životě. Nikdy jsem velkou změnu nepotřebovala – až teď. A i když jsem mohla vsadit na top stylistu, rozhodla jsem se dát šanci juniorovi. Věřila jsem, že když dostane příležitost, odvede skvělou práci. A výsledek? Naprostá spokojenost. Možná to trvalo o něco déle, ale stálo to za to.

Než jsem si ale byla schopná srovnat v hlavě, jakou příležitost potřebuji proměnit já, už bych měla jít na přetónování.

Poslední dobou mám problém všechno nějak poskládat, shrnout a dát tomu logický rámec. Chvíli přemýšlím o budoucnosti, žiju přítomností a občas se vracím do minulosti – třeba když stříhám video z digitalizovaných VHS. 58 hodin záznamu, 15 let vzpomínek, a to celé se snažím smrsknout do třiceti minut. To je jako pokusit se odprezentovat za 60 vteřin na kameře, protože přesně takové jsou teď nové požadavky firem.

Stejně jako nedokážu poslouchat svůj hlas ve videu, nedokážu poslouchat stížnosti na migranty. Ne, nekradou mi práci. Ne, nevidím v tom problém, že tady jsou. A kdybych mohla, odvezla bych sem klidně celou rodinu z Blízkého východu. Ale neudělám to, protože tahle společnost na to není připravená. A možná mají větší klid v neklidném státě než mezi slovními urážkami.

Učím se nechat věci plynout. Brát si k srdci větu: Co můžeš ovlivnit, ovlivni. Ostatní pusť z hlavy. Přestala jsem číst zprávy, které mě dokážou stáhnout ke dnu. Lidé, kteří si potřebují postěžovat, si vyslechnu, ale na víc teď prostě nemám kapacitu. Některé vzpomínky si nechávám, jiné pouštím. Některým příležitostem dávám šanci, i když se zdají nejisté, třeba jako malování monstery přes ArtMoment – pojmenovala jsem ji trefně jako MonstError.

Protože tohle není jen o novém střihu. Je to o tom, jít do kavárny a mluvit anglicky, i když mi ta představa nahání husí kůži. Dělat věci, které mě děsí. Je to o tom říkat ne a vědět, kdy říct ano. Je to o tom investovat správně. A vzhledem k tomu, že se mi to na burze nedaří, zkusím to v oblasti vzdělání – tam to půjde snad lépe.