Psalo se 8. 10. 2021. Ráda bych doplnila, že to byl výjimečný den, ale mně se podobné věci stávají poměrně často, takže prostě běžný den jako každý jiný. Ale jednu neobyčejnou věc ten den měl, probíhaly volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky.

Vážím si toho, že mohu volit, a je to pro mě vlastně taková sváteční příležitost, takže jsem si ten den na sebe navlékla průhledné černé silonky, pouzdrovou sukni a bílou halenku. Celý den jsem byla venku, a domů jsem se vracela kolem půl deváté večer. Měla jsem obrovskou radost, že ještě stihnu odvolit, a nebudu to muset nechávat na další den.

Když jsem přišla do místnosti, všechny jsem mile pozdravila, usmála se, a oni mi to opětovali. Znáte to, ukázala jsem občanku, dostala jsem lístky, obálku a tak jsem se otočila a vyrazila za plentu. Za plentou jsem si asi třikrát zkontrolovala, že jsem do obálky opravdu vložila jen jeden lístek, a pak ještě dvakrát kontrola, že je tam ten správný. No možná lehká obsese, ale což, ty lístky se k sobě lepily, a sakra, prostě mám ráda kontrolu.

Už když jsem házela obálku do volební urny, střetla jsem se s divnými pohledy. Prostředí volební místnosti, které ještě před chvilkou bylo zdobené milými úsměvy a plné zdvořilých slov, bylo najednou takové zaražené. Na mé milé, sebevědomé rozloučení jsem dostala takovou ufrfňanou reakci, ale já si jen říkala „Nojo, devátá večer.“

Došla jsem domů, z celého dne pěkně utahaná. Přišla jsem za rodinou do obýváku, sedla jsem si, prohodila jsem s nimi pár slov, a odcházela jsem do svého pokoje. V tom na mě mamka vyhrkla „Co to máš s tou sukní?“ Celá vyděšená jsem se běžela podívat do zrcadla a ejhle, z toho malého rozparku ve tvaru trojúhelníčku, který bývá vzadu na sukni, byl najednou trojúhelník jak kráva.

Ostuda jak blázen.

Byla jsem prostě volit s holým zadkem, a tak mi aspoň nezbylo než doufat, že po volbách s holou prdelí neskončíme všichni.