Vyjeli jsme si na západ. Po překročení hranic mě upoutala modrá cedule s nápisem „Ausfahrt,“ která se objevovala u každého výjezdu z dálnice. Ceduli jsme míjeli nekonečných 350 kilometrů. Žádný Řím, zapomeňte na to – všechny cesty vedou do Ausfahrtu! Pak mi to ale A. vysvětlil. Ausfahrt je v překladu výjezd. Výjezd! No, pobavila jsem se. To chceš – 350 kilometrů fascinace obyčejnou směrovkou.

Koně nás po západu nesli rychlostí 150, 200, 220 kilometrů za hodinu a cesta utekla jako nic. Dorazili jsme do Wiesbadenu, hlavního města Hesenska, které má svoje nezaměnitelné kouzlo. Jde o lázeňské město, kde se široké ulice proplétají mezi úchvatnými stavbami a náměstí ožívá trhem jak z pohádky. Tady lidé nakupují přesně tak, jak bych si přála: s proutěným košíkem v ruce. Okolo čerstvá zelenina, ovoce, květiny, bylinky a další dobroty. My ale měli jiný plán. Namísto tradičních trhů jsme zamířili na místní Flohmarkt – bleší trh – s nadějí, že ulovíme Porsche za pade a Patek Philippe za čtyřicet. A ne, nemyslím koruny, ale eura – nejsem naivní!

Nedělní ráno, obchody měly zavřeno a půlka Hesenska se rozhodla vyrazit na bleší trh stejně jako my. V přeplněných uličkách se dalo narazit na všechno možné ale nám, hlavně A., šlo o jedinou věc: hodinky. A povedl se opravdu dobrý kauf! Odvezli jsme si jedny dámské Tissot a jedny Junghans, dohromady za skvělých 60 éček.

Další zastávkou byl Mainz, tentokrát hlavní město spolkové země Porýní-Falc. A stejně jako Wiesbaden, i Mainz měl svoje kouzlo – jen místo trhů tu na náměstí probíhal festival vína. Město zábavy v plné parádě: ulice plné lidí, sklenky plné vína, všude hudba, smích, a dokonce i několik luxusních jachet v přístavu. Taky si myslíte, že když se nějaká jachta utrhne a začne odplouvat, Němci místo „Achtung!“ volají ‚“Yachtung!“?

Nemůžu vynechat ani zmínku o naší třetí zastávce, Rüsselsheim. Rüsselsheim prostě není tak kouzelný jako předchozí dvě města a má spíše industriální atmosféru. Důvod je jasný – tohle město vzniklo kvůli automobilce Opel. Najdete tu spoustu továren a skladišť, jako třeba sklad Rohlíku, a není tedy divu, že mi to připomínalo některé části Ostravy. Ale je tam také řetězec, který prodává baklavu – famózní arabský dezert!

Následoval Frankfurt, finanční srdce Evropy. Zrovna probíhal maraton, což znamenalo, že centrum bylo uzavřeno pro auta a město žilo hudbou a fanděním běžcům. Fandili nejen diváci, ale i značky jako Hublot – „Make a big bang.“ Díky uzavřenému centru jsme měli jedinečnou příležitost procházet se po silnicích a objevovat město z úplně jiných úhlů. Před námi se rozprostíralo typické německé náměstí s malebnými domečky, zatímco na druhé straně stály majestátní mrakodrapy. Tolik krásných obchodů, které jsme potkali. Naštěstí byla neděle a obchody měly zavřeno, takže jsem si mohla jen oslintat výlohy.

Poslední destinace naší cesty byla Fulda – místo tak magické, že jsem se cítila jako v Harry Potterovi. 

Na poslední zastávce naší dlouhé cesty, při odpolední kávě, jsem konečně našla odpověď na otázku, která mě už v životě párkrát napadala: proč mi A. nikdy spontánně neudělá tak pěkné fotky jako já jemu? Třeba v kavárně, restauraci nebo když jen tak někde posedíme. Odpověď je jednoduchá – vždy si vyberu místo, kde mám za zády méně atraktivní výhled, abych se mohla soustředit na to, co je přede mnou. Tak jako obvykle, i ve Fuldě skončil A. s výhledem na mě a zeď za mnou.