Přestala to být prdel už dávno. Situace v Libanonu se ani za 18 let nezměnila. Nespím, nemůžu jíst, neustále brečím a nic mi nedává smysl. Přesto je to jen zlomek toho, co zažívají lidé ve válkách po celém světě. Polovina mé rodiny musela opustit své domovy, zatímco druhá část, žijící v bezpečí a světě bez válek si paradoxně stěžuje na politiku. Když lidem nic nechybí, nadávají, když jim chybí všechno, mlčí.

Všichni se asi bojíme o své blízké. Chceme jim pomoct, když jsou v ohrožení nebo když jejich domovy zničí například přírodní katastrofy. A většina z nás necítí potřebu pomáhat jen rodině či známým, ale i lidem, kteří jsou v nouzi kdekoli na světě. Když se něco takového stane, převážná část z nás se snaží pomoct, jak jen zrovna v danou chvíli může.

Solidarita s Blízkým východem už ale není populární. Zarazilo mě, že jsem v ČR nenašla jedinou aktuální sbírku na pomoc Libanonu. Postoj lidí k této situaci možná chápu – je poháněný strachem z islámu nebo Arabů. Spousta lidí nedokáže pochopit, že muslim není synonymem teroristy. A jiní ani netuší, kde Libanon leží. Mnozí si myslí, že je to země, která je „sto let za opicemi“. Země, kde ženy nemají žádná práva.

Přeju si, abych ještě za svůj život viděla Libanon bezpečný, s rozvinutým turismem, protože tato malá, ale úchvatná země má co nabídnout. A snad to bude platit i po všem, čím si právě prochází.

„No one ever wins when the goal is to settle the score. One by one we will call for a ceasefire.“

Text z hudby od for KING & COUNTRY – Ceasefire